Čís. 1570.

Maření exekuce (zákon ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. zák.).
Skutková podstata §u 1 zákona nevyžaduje vykonatelného exekučního titulu; jest dána i tehdy, jednají-li pachatel v úmyslu, by zmařil určitý způsob exekuce; stačí, bylo-li uspokojení věřitele zmařeno jen částečně.
Exekuce »hrozí«, ví-li dlužník, že věřitel na splnění závazku trvá, přes to však splniti nezamýšlí, nebo není s to splniti.
(Rozh. ze dne 26. března 1924, Kr II 591/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaných Jana H-a st. a Jana H~a ml. do rozsudku krajského soudu v Uherském Hradišti ze dne 6. října 1923, jímž byl obžalovaný Jan H. ml. uznán vinným přečinem podle §u 1 zákona ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. zák. a obžalovaný Jan H. st. přečinem spoluviny na maření exekuce podle §u 5 tr. zák. a §u 1 zákona ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. zák.
Důvody:
Po věcné stránce vytýká zmateční stížnost rozsudku, že neprávem čin stěžovatelův podřadil skutkové povaze přečinu podle §u 1 zákona o maření exekuce, pokud se týče §u 5 tr. zák. a §u 1 cit. zákona, jelikož nezjišťuje ani hrozící konkrétní exekuce ani platební vůle a způsobilosti nebo nezpůsobilosti s ohledem na ostatní majetkové poměry a výdělek ze živnosti klempířské stěžovatele Jana H-a ml. O hrozící konkrétní exekuci v tomto případě nelze prý mluviti proto, že mimosoudní smír není exekučním titulem, že spor sám zůstal v klidu, že šlo pouze o ústní smír, vždy odporovatelný podle předpisů obč. zák., takže již pro nedostatek formy, předepsané pro exekuční titul, nemohla z něho hroziti exekuce, a, jelikož mimo to také lhůta platební pro hlavní pohledávku určena nebyla, z čehož nemůže býti odvozováno, že hrozila exekuce konkrétní. Stížnost jest na omylu. Již vzhledem k znění zákona o maření exekuce jest neudržitelným názor, že skutková podstata přečinu dle §u 1 zákona vyžaduje existenci exekučního titulu ve smyslu exekučního řádu. Odporoval by názor ten též zamýšlenému účelu zákona, chrániti věřitele před činy, směřujícími k tomu, by zmařeno bylo jich upokojení exekucí. Neboť nelze předpokládati, že zákonodárce pokládal za trestného jen onoho dlužníka, který teprve po oné době dopouští se činů v §u 1 uvedených, nikoliv však dlužníka mnohem nebezpečnějšího, který již dlouho před touto dobou takovými činy hledí Čeliti exekučnímu upokojení svého věřitele. Exekuce ve smyslu zákona hrozí dlužníkovi, když ví, že věřitel na splnění jeho závazku trvá nebo trvati bude, přes to však nezamýšlí, závazek ten splniti, nebo, když si jest vědom, že nebude s to, jej splniti, leda že mu je známo, že věřitel nezamýšlí použiti zákonných prostředků k vynucení splnění. Okolnost, že lhůta k splnění pro hlavní pohledávku v tomto případě nebyla výslovně ustanovena, není závažnou, jelikož podle rozsudkových zjištění nebylo pochybnosti ani o existenci závazku ani o tom, že v dozírné době nastane splatnost, a to nejen co se týče hlavní pohledávky, nýbrž také závazku k zajištění této pohledávky na domě v druhém pořadí. Hrozila tedy obžalovanému Janu H-ovi, který nikdy nepopíral a zvláště také při hlavním přelíčení doznal, že smíru mimosoudního dodrželi nemohl, jehož vůle podle zjištění rozsudku směřovala dokonce k tomu, aby svého věřitele zkrátil, a který tedy závazek svůj splniti nechtěl, nejen exekuce za účelem zaplacení, nýbrž též exekuce k vynucení závazku ku zajištění pohledávky v druhém pořadí. Namítá-li zmateční stížnost dále, že nalézací soud nezjišťuje platební vůle a způsobilosti nebo nezpůsobilosti s ohledem na ostatní majetkové poměry a výdělek z klempířské živnosti Jana H-a mladšího, nutno odvětiti, že skutková podstata přečinu podle §u 1 zákona o maření exekuce jest splněna již tehdy, jednal-li pachatel v úmyslu, by zmařil určitý způsob exekuce. Stačí tedy ke skutkové povaze, zjistil-li nalézací soud, což zmateční stížnost sama uznává, že obžalovaný H. mladší pomocí svého otce zmařil vnucené zajištění pohledávky na domku v druhém pořadí a tím uspokojení svého věřitele z tohoto předmětu exekuce. Jest úplně lhostejno, zda zamýšlel nebo zda mohl H. mladší pohledávku uspokojiti z jiných pramenů výdělkových. Těmito vývody pozbývají právní závažnosti i výtky, pronesené s hlediska zmatku čís. 5 §u 281 tr. ř., že nalézací soud nepřihlížel k tomu, že spor mezi H-em a J-em zůstal v klidu a že uzavřeli pouhý ústní smír, vždy odporovatelný podle obč. zák., jednak okolnosti, že stěžovatel jako majitel závodu, provádějící práce až za 100000 Kč, má též jiné prameny výdělkové, z nichž mohl J-a plně uspokojiti. Okolnost, že soukromý účastník J. mohl smlouvě mezi stěžovateli odporovali prostředky, stanovenými v odpůrčím řádu, nemůže na trestnosti podle §u 1 zákona o maření exekuce ničeho měniti. Stížnost přehlíží, že ustanovení to nevyžaduje, by škoda, jednáním pachatelovým způsobená, nemohla býti napravena. Plyne to již z toho, že zákon nepředpokládá, by pachatel znemožnil úplně uspokojení svého věřitele, nýbrž že ke skutkové povaze stačí, když uspokojení bylo částečně zmařeno, na příklad stiženo neb oddáleno.

Citace:

č. 1570. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 274-276.