Čís. 1536.

Trestnost vylučující důvod neodolatelného donucení (§ 2 písm. g) tr. zák.) předpokládá, že pachatel jest duševně normálním.
Pouhý psychopatický stav neomlouvá spáchání zločinu podle §u 129 1 b) tr. zák., leč by měl v zápětí aspoň na čas příčetnost vylučující duševní poruchu.
(Rozh. ze dne 8. března 1924, Kr I 375/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v České Lípě ze dne 14. března 1923, jímž byl obžalovaný sproštěn podle §u 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby pro zločin podle §u 129 I b) tr. zák. a pro přestupek podle §u 516 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl, mimo jiné z těchto
důvodů:
Stížnosti nelze upříti oprávnění, pokud dovolává se věcně zmatku dle §u 281 čís. 9 b) tr. ř., tvrdíc, že nalézací soud neprávem pokládal za splněny podmínky stavu neodolatelného donucení ve smyslu §u 2 písm. g) tr. zák. Rozsudek zjišťuje jednak, že obžalovaný jest osobou duševně normální, a že činů za vinu mu kladených nespáchal ve stavu poruchy duševní, na straně druhé má za prokázáno, že obžalovaný jednal ve stavu neodolatelného donucení, jelikož mu schází mravní síla, by mohl odporovati svému perversnímu pohlavnímu pudu, který směřoval výlučně k nepřirozenému ukojení, takže ovládání tohoto pudu bylo mu nemožné. Zároveň zjišťuje, že perversní pud obžalovaného jest následek jeho psychopatického stavu. Zjištění to buduje na posudku soudních lékařů, kteří uvádějí, že tu není předpokladů pro trestnost vylučující důvody ve smyslu §§ů 2 písm. a), b), c) tr. zák., ježto obžalovaný byl si vědom svého jednání a jeho trestnosti, že však jednal ve stavu neodolatelného donucení, jelikož vůle jeho jest příliš slabá, aby je překonal a perversili jeho pud, který může býti účinkem psychopatického stavu obžalovaného, jest silnějším, než ethická jeho vůle. Vzhledem k těmto zjištěním nemůže však býti řeči o stavu neodolatelného donucení ve smyslu §u 2 písm. g) tr. zák. Ustanovení to předpokládá, že pachatel je duševně normální. Neodolatelné donucení spočívá v tlaku psychickém nebo fysickém, který zrušuje svobodu vůle pachatele. Tlak psychický, t. zv. stav nouze, jenž by v projednávaném případě mohl přijíti v úvahu, však předpokládá takovou kolisi právních statků, že z nich zachrániti lze jen jeden obětováním právního statku méněcenného. Kolise takové zde není, neboť ukojení pohlavního pudu vůbec není statkem, právem chráněným, a nebyl proto obžalovaný oprávněn, by k ukojení svých chtíčů porušil právního statku §em 129 1 b) tr. zák. chráněného. Naproti tomu bylo na obžalovaném, by abnormální svůj pud ovládal, ježto pud ten ho nezbavil úplně svobody vůle. O tom by bylo možno mluviti jen tehdy, kdyby psychopatický stav jeho měl v zápětí aspoň na čas poruchu duševní ve smyslu §u 2 písm. a)—c) tr. zák. Možnost tu nalézací soud sám vylučuje. Dlužno tedy pokládati psychopatický stav obžalovaného, který podle posudku znalců a zjištění rozsudku nedosahuje stupně poruchy duševní, příčetnost jeho zrušující, nýbrž jen seslabuje morální odpor obžalovaného, jen za okolnost polehčující ve smyslu §u 46 písm. a) tr. zák. a jest proto výrok první stolice zmatečným ve smyslu §u 281 čís. 9 a) tr. ř.

Citace:

č. 1536. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 206-207.