Čís. 1490.

Pokud jde o zpronevěru (§ 183 tr. zák.), prodal-li komisionář přes komitentův zákaz zboží na úvěr nebo pod cenou.
(Rozh. ze dne 12. února 1924, Kr I 690/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v zasedání neveřejném zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku zemského trestního jakožto nalézacího soudu v Praze ze dne 20. září 1923, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry dle §§ů 183, 184 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Soud nalézací vzal za dokázáno, že obžalovaný během roku 1922 obdržel na vícekráte do komise od firmy Bedřich P. zboží v úhrnné ceně 17751 Kč se závazkem, zboží ihned po prodeji zaplatiti neb neprodané zboží vrátiti, že obžalovaný zboží prodal, ale stržených peněz firmě P. neodvedl, nýbrž sobě ponechal a pro sebe použil. Z dalších důvodů, kde jest zevrubněji uveden obsah jednotlivých průvodů, vychází však na jevo, že šlo o déle trvající obchodní spojení mezi obžalovaným a firmou P., za kterého odebráno bylo zboží v ceně, uvedenou částku daleko převyšující, a že 17751 Kč bylo jen nedoplatkem z konečného súčtování, jejž omlouvá obžalovaný tím, že jednak později splátky v hotovosti činil, pokud se týče zboží v ceně 3458 Kč vrátil, jednak že část zboží v ceně přes 2000 Kč prodal na úvěr a že na zboží též vzhledem k špatným hospodářským poměrům hodně prodělal. Rozsudek nevyslovuje se o tom, pokud soud nalézací těmto omluvám obžalovaného uvěřil nebo neuvěřil, nýbrž přechází přes ně poukazem na okolnost, zjištěnou výpovědí svědka K-a, že obžalovaný nebyl dle úmluvy oprávněn zboží prodávati na úvěr nebo pod cenou. Právem označuje stížnost rozsudek dle §u 281 čís. 5 po případě 9 a) a 10 tr. ř. zmatečným. Třebaže se mohlo jednati o zpronevěru, použil-li obžalovaný věci svěřené pro sebe, nebo nechal-li si peníze, stržené za zboží a neodvedl-li jich Bedřichu P-ovi, dav tím jasně na jevo úmysl, věci ty pro sebe užiti a oprávněnému nevrátiti, kdyžtě šlo o zboží, dané do komise s výhradou práva vlastnického až do úplného zaplacení, neplatí to bez výhrady o zboží, které obžalovaný na úvěr nebo pod cenou prodal a to ani tehdá, byl-li postup ten komitentem při odevzdání zboží výslovně zakázán. Pod trestný předpis o zpronevěře spadalo by jednání to jen, kdyby prokázán byl komisionáři úmysl, úplatu za zboží, na úvěr prodané, svého času si přivlastniti, po případě kdyby zjištěno bylo, že prodej pod cenou nestal se snad jen následkem nepříznivé obchodní konjunktury, nýbrž za účelem nekalým. Postup ten činí ovšem prodatele soukromoprávně zodpovědným, nečiní ho však ještě nutně trestným. Jelikož soud nalézací, pokud z rozsudku vidno, skutkového stavu s tohoto hlediska vůbec nezkoumal, jest rozsudek, odsuzující stěžovatele na tomto podkladě pro zločin zpronevěry a to věcí v hodnotě i 2000 Kč převyšující, jednak nejasným a neúplným, jednak právně pochybeným. Bylo proto za podmínek §u 5 novely k trestnímu řádu ze dne 31. prosince 1877, čís. 3 ř. zák. pro rok 1878 odůvodněné stížnosti vyhověti, rozsudek zrušiti jako zmatečný již v sezení neveřejném a věc vrátiti k opětnému projednání a rozsouzení do prvé stolice.

Citace:

č. 1490. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 110-111.