Čís. 1511.

Je tu vyvinující důvod dle §u 2 písm. c) tr. zák., bylo-li vědomí obžalovaného následkem hypnosy úplně zrušeno.
Přibrání znalců ku posouzení hypnosy pachatelovy (§ 126 tr. ř.).
(Rozh. ze dne 21. února 1924, Kr II 174/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 25. listopadu 1922, jímž byl obžalovaný podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštčn z obžaloby pro zločin krádeže dle §§ů 171, 173 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl, mimo jiné z těchto
důvodů:
Odůvodněna jest zmateční stížnost veřejného obžalobce, pokud uplatňuje zmatek dle §u 281 čís. 9 b) tr. ř., správně 9 a) §u 281 tr. ř. Z odstavce rozhodovacích důvodů, podle něhož také úvahy rozsudku o působení hypnosy na morální odpor a vědomí hypnotisovaného vedly soud k tomu, že za daného stavu věci rozhodl se jednati dle zásady »in dubio mitius«, zdá se vysvítati, že nalézací soud přes své prohlášení, že nezaujímá stanovisko, že byl prokázán nějaký ze stavů, uvedených v §u 2 písm. a), b), c) tr. zák., přece měl za to, že jest tu možnost, že obžalovaný jednal ve stavu, trestnost jeho vylučujícím, při čemž ovšem nevyjadřuje se jasně, který z vyvinujících stavů má za prokázaný. Podle literatury lékařské i právnické o působnosti hypnosy na osobu hypnotisovanou může přijití v úvahu při činech, spáchaných v hypnotickém spánku nebo v posthypnotické sugescí, jen důvod tresnost vylučující dle písm. c) §u 2 tr. zák., podle jednotlivých autorů i důvod vyvinující dle písm. g) téhož §u. Prvý soudce, jak se zdá, uvažoval jednáni obžalovaného s obou hledisek. Nasvědčuje tomu jednak výrok jeho, že nabyl přesvědčení, že jest tu možnost, že obžalovaného bylo snad zneužito v hypnose, při níž jeho vůle a morální odpor byly omezeny a cizí vůlí zotročeny (písm. g), jednak vývody, které mluví o tom, že soudce spíše kloní se k názoru znalce Dra S-a, že hypnotisovaný následkem sugesce je v stavu, kde jeho morální odpor je zlomen a jeho vědomí zodpovědnosti takřka uspáno (písm. c). Než prvý soudce přehlíží, že důvod trestnost vylučující dle §u 2 písm. g) tr. zák. zde nemůže vůbec přijíti v úvahu, ježto předpokládá vždycky duševně normálního pachatele. Neodolatelným donucením jest buď absolutní násilí fysické, které úplně zrušuje svobodu vůle, nebo t. zv. stav nouze (nátlak psychický). Ten však předpokládá kolisi statků právních, z nichž za daných poměrů lze zachrániti jen jediný porušením neb obětováním druhého. O těchto předpokladech při osobě hypnotisované nelze mluviti. Ale prvý soudce nezjišťuje ani předpokladů vyvinujícího důvodu písm. c) §u 2 tr. zák. Mluví jen o obmezení vůle a morálního odporu a o uspání vědomí (svobody vůle) obžalovaného, nezjišťuje však, že vědomí obžalovaného následkem hypnosy bylo úplně zrušeno, jak toho vyžaduje ustanovení §u 2 písm. c) tr. zák. právě tak, jako vyvinující důvody písm. a) a b) téhož §u.
Z dosavadních vývodů však plyne, že nalézací soud zamítl neprávem návrh veřejného obžalobce, by byl vyžádán posudek jiných lékařů z oboru psychiatrie, po případě lékařské fakulty, protože posudek Dra S-a jest v rozporu s posudkem soudních lékařů. Rozsudek sám mluví o pochybnostech co do subjektivní stránky a o tom, že přes opačný názor soudních lékařů kloní se spíše k názoru Dra S-a, čímž připouští, že názory soudních lékařů jsou v rozporu s názorem Dra S-a. Podle obsahu protokolu o hlavním přelíčení posudek znalců lékařů jevit jen v jediné části vady ve smyslu §u 126 tr. ř., které opětovným slyšením jich byly odstraněny. Co se týče otázky, spáchal-li obžalovaný čin za vinu mu kladený v posthypnotickém spánku, znalci ti souhlasíte prohlásili, že je vědecky zjištěno, že člověk ve stavu bezvědomí nebo těžké poruchy vědomí není s to, by provedl čin tak složitý, jaký provedl obžalovaný. Při opětovném slyšení udali též, že posudek jejich opírá se o znalostí jejich, získané přečtením nějaké literatury. Nebylo tedy vůbec předpokladů pro přibrání jiného znalce ve smyslu §u 126 tr. ř. Přibral-li přes to nalézací soud vzhledem k prohlášení soudních lékařů, že se prakticky neobírali hypnosou, znalce profesora na reálce Dra S-a, a tvrdí-li pak tento znalec, jehož znalosti prvý soudce jako laik přezkoumati nemohl, že obžalovaný mohl v posthypnotické sugesci provésti čin za vinu mu kladený, ba i složitější, jest posudek ten v rozporu s posudkem soudních lékařů a bylo proto na soudě nalézacím, přibrati ve smyslu §u 126 tr. ř. jiné znalce lékaře z oboru psychiatrie nebo vyžádali si ve smyslu druhého odstavce tohoto §u posudek lékařské fakulty, to tím spíše, že otázka, zdali vůbec možno provésti zločin osobami hypnotisovanými bez jejich vědomí, je ve vědecké literatuře sporná, takže nelze pochybovati o tom, že tento případ dlužno pokládati za zvláště důležitý a nesnadný co do úkolů znalců ve smyslu druhého odstávce §u 126 tr. ř. Ježto prvý soudce výslovně uvádí, že úvahy, opírající se o názor znalce Dra S-a, vedly ho k osvobozujícímu rozsudku, je na snadě, že posudek jiných znalců-lékařů nebo lékařské fakulty, souhlasející s posudkem soudních lékařů, mohl míti na rozhodnutí účinek pro obžalobu příznivý, pokud se týče, že zamítnutí návrhu veřejného žalobce mohlo míti účinek pro obžalobu nepříznivý. Veřejný obžalobce vyhradil si ihned po zamítnutí svého návrhu zmateční stížnost ve smyslu druhé věty posledního odstavce §u 281 tr. ř., jsou tu proto všechny předpoklady pro příznivé uplatnění zmatku dle §u 281 čís. 4 tr. ř. Bylo proto odůvodněné zmateční stížnosti vyhověti.

Citace:

č. 1511. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 148-150.