čís. 1581.

Otec nezletilého může opověděti a provésti zmateční stížnost, i když se onen opravných prostředků vzdal (§ 282 tr. ř.). Převzetím dříve soukromé dráhy do státní správy staly se provoz dráhy a veškeré záležitosti, provozu se dotýkající, částí státní správy; měsíční lístek jí vydaný jest veřejnou listinou (§ 199 d) tr. zák.).
Na rozdíl od přestupku §u 320 i) tr. zák. předpokládá zločin §u 199 d) tr. zák. úmysl, směřující k poškození jiné osoby; způsobilost k oklamání předpokládají oba.
(Rozh. ze dne 31. března 1924, Kr II 511/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost Karla R-a jako otce obžalovaného Josefa R-a do rozsudku krajského soudu v Moravské Ostravě ze dne 28. září 1923, jímž byl obžalovaný Josef R. uznán vinným zločinem podvodu podle §§ů 197, 199 d) tr. zák.
Důvody:

Zrušovacímu soudu neušlo, že nezletilý obžalovaný Josef R. vzdal se při hlavním přelíčení v přítomnosti svého obhájce opravných prostředků, že však otec jeho Karel R. opověděl proti jeho vůli, jak k tomu byl oprávněn podle zákona (prvý odstavec §u 282 tr. ř.), zmateční stížnost, která byla provedena a podepsána toliko obžalovaným Josefem R-em. Zrušovací soud pokládá však za to, že jen nedopatřením neprovedl stížnosti té otec obžalovaného Karel R., a že tento je jediným pravým stěžovatelem, ježto dal také obhájci plnou moc. Z té příčiny zabýval se zrušovací soud i věcně zmateční stížností. Uplatňujíc zmatečný důvod čís. 9 písm. a), správně čís. 10 §u 281 tr. ř. dovozuje zmateční stížnost, že byl stěžovatelem padělaný měsíční lítek vydán ředitelstvím státních drah u provozování soukromého podniku Košicko-bohumínské dráhy, že proto nejde o padělání veřejné listiny a že jednání stěžovatelovo naplňuje proto toliko skutkovou podstatu přestupku podle §u 461 tr. zák., a že ve stěžovatelem provedené opravě lístku, již mohl i laik na první pohled poznati, jde o nezpůsobilý pokus, spadající toliko pod ustanovení §u 320 písm. f) tr. zák. Stížnost jest v obou směrech pochybena. Není správným předpoklad stížnosti, že košicko-bohumínská dráha provozuje dopravu osob jako podnikatel práva soukromého. Správu této dráhy vede stát. Pokud se tak nestalo již nařízením vlády ze dne 6. října 1919, čís. 539 sb. z. a n., převzalo československé ministerstvo železnic na základě zákona ze dne 22. prosince 1920, čís. 690 sb. z. a n. výnosem ze dne 26. ledna 1921, č. j. 712/21-II-1 veškeré trati košicko-bohumínské dráhy dnem 1. února 1921 do správy státní. Správou tratí na území slezském, podléhajících dříve provoznímu ředitelství košicko-bohumínské železnice v Těšíně, tedy zejména i trati Bohumín—Těšín bylo oním výnosem pověřeno ředitelství čs. státních drah v Olomouci. Převzetím dříve soukromé dráhy do státní správy, staly se provoz dráhy a veškeré záležitosti provozu se dotýkající částí státní správy. Záležitosti ty obstarávají železniční úřady a železniční zřízenci, pokud tím byli pověřeni a dbají platných předpisů, jako úkoly státní správy. Listiny, vztahující se k tomuto provozu a oprávněným k tomu železničním úřadem anebo zřízencem u provozu košicko-bohumínské dráhy dle platných předpisů za státní správy její o záležitostech jejího provozu v mezích své příslušnosti dle platných předpisů vydané jsou listinami veřejným úřadem, pokud se týče činitelem veřejného úřadu v oboru jeho působnosti ve předepsané formě zřízenými, tudíž listinami veřejnými. Veřejnou listinou je tudíž obzvláště měsíční lístek, o jaký jde, protože jest jím československým ředitelstvím státních drah v Olomouci, tedy příslušným úřadem v předepsané formě ověřeno, že majitel lístku zaplatil předepsaný poplatek a železniční správa se zavázala, dopravovati po dobu, v lístku vytčenou, majitele jeho po trati tamtéž naznačené. Než ani druhá námitka není opodstatněna. Nalézací soud uvádí v důvodech napadeného rozsudku, že bere na základě úplného doznání obžalovaného v souhlasu s výpovědí svědka В-y za prokázáno, že obžalovaný spáchal čin uvedený shora, t. j. v rozsudkovém výroku. To jest ovšem odůvodněním a zjištěním velice chatrným, ale tolik vyplývá z onoho odstavce důvodů, že soud bere za prokázáno vše, co po stránce skutkové obsahuje výrok rozsudkový, tedy zejména i okolnost, že obžalovaný uvedl v omyl průvodčího vlaku. Správnost tohoto skutkového závěru plyne pak z výpovědi svědka Františka В-y, jíž právě rozsudek se dovolává, že průvodčí přehlédl falšování měsíčního lístku a že teprve revisor vlaku je odhalil. Byl-li takto zřízenec, který v prvé řadě přezkoumává, zda má cestující platnou jízdenku, jednáním stěžovatelovým skutečně oklamán, nelze důvodně bráti v pochybnost, že toto jednání bylo způsobilým prostředkem, uvésti jiné osoby v omyl. Nehledě k tomu nejde — jak stížnost nesprávně dovozuje — o pouhou opravu lístku, nýbrž naopak o zničení původního jeho obsahu, totiž slova »duben« a nahrazení zničeného obsahu jiným obsahem, totiž slovem »květen«. Způsobilost k oklamání předpokládá ostatně také stížností dovolávaný § 320 písm. f) tr. zák. Skutková podstata přestupku podle tohoto §u liší se od ustanovení §u 199 písm. d) tr. zák. tím, že toto předpokládá úmysl směřující k poškození jiné osoby, kdežto v §u 320 f) tr. zák. se takový úmysl výslovně vylučuje. Zmateční stížnost bylo tudíž jako bezdůvodnou zavrhnouti.

Citace:

č. 1581. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 290-292.