Čís. 1690.

Při odsouzení pro trestné činy dle zákona ze dne 11. července 1922, čís. 241 sb. z. a n. nelze vyslovití přípustnost dodání do donucovací pracovny nebo polepšovny.
(Rozh. ze dne 2. července 1924, Zm I 337/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem: Rozsudkem okresního soud na Kladně z 13. listopadu 1923, pokud jím byla vyslovena přípustnost dodání Anny P-ové do polepšovny, porušen byl zákon v ustanovení odstavce prvého §u 16 zákona z 24. května 1885, čís. 90 ř. zák. a v ustanovení §u 27 zák., z 11. července 1922, čís. 241 sb. z a n.; rozsudek se v tomto výroku zrušuje.
Důvody:
Rozsudkem okresního soudu na Kladně z 13. listopadu 1923 byla Anna P-ová uznána vinnou, že v poslední době, zejména od 18. do 24. října 1923, nabízela se po živnostensku ku smilstvu způsobem, který je s to, by vzbudil pohoršení neb urazil stud, a že se tím dopustila přestupku podle §u 20 čís. 1 a 3 zákona ze dne 22. srpna — správně 11. července 1922, čís. 241 Sb. z. a n. Byla odsouzena dle téhož §u odstavec třetí za použití §u 266 tr. zák. do tuhého vězení v trvání 4 týdnů, zostřeného dvěma posty. Současně vyslovil soud »dle §u 7 téhož zákona« (t. j. zřejmě dle § u 7 zákona ze dne 24. května 1885, čís., 89 ř. zák.) a §u 14 zák. ze dne 26. června — správně 24. května — 1885, čís. 90 ř. zák. přípustnost dodání odsouzené Anny P-ové do polepšovny. Tento výrok jest v rozhodovacích důvodech odůvodněn větami, že obžalovaná byla již pro přestupek tuláctví 5 krát trestána, otcovský opatrovník byv předvolán к soudu se nedostavil a o výchovu obžalované se vůbec nestará. Rozsudek nabyl právní moci. Tímto rozsudkem byl porušen zákon v ustanovení odstavce prvého §u 16 zákona z 24. května 1885, čís. 90 ř. zák. a v ustanovení §u 27 zák. z 11. července 1922, čís. 241 sb. z. a n. Dle prv uvedeného zákonného ustanovení nesmí se nikdo do donucovací pracovny nebo polepšovny dodati mimo případy v zákoně stanovené. Takové případy jsou stanoveny v druhém odstavci — rozsudkem dovolávaného — §u 7 zákona ze dne 24. května 1885, čís. 89 ř. zák., který přihlížel obzvláště к případům /soudního) odsouzení prostitutek podle druhého odstavce čís. 1 až 5 §u 5 téhož zákona. Než odstavce první a druhý čís. 1 až 5, zmíněného zákona byly výslovně zrušeny druhým odstavcem §u 27 zákona z 11. července 1922, čís. 241 Sb. z. a n. Tím pozbyl účinnosti též poukaz prvního a druhého odstavce §u 7 zákona čís. 89/85 na zmíněná ustanovení zákona, takže po účinnosti zákona čís. 241/22, t. j. po 22. srpnu 1922 nelze ani podle §u 7 zákona čís. 89/85 vysloviti přípustnost dodání do donucovací pracovny nebo polepšovny ohledně osoby, odsouzené pro některý z trestných činů toho rázu, jaké trestal druhý odstavec §u 5 zákona čís. 89/85. Takové právo soudů nelze odvoditi ani z úvahy, že skutkové podstaty prečinu druhého odstavce §u 18 (přestupků §u 20 čís. 1 a 2) zákona čís. 241/22 vstoupily na místo skutkových podstat v číslech 3, dotyčně 4 a 5 druhého odstavce §u 5 zákona čís. 89/85 vytčených, arciť za značného jich rozšíření, pokud se týče, co do §u 5 (20 čís. 2) v jednom směru též za jich zúžení. Neboť zákon čís. 241/22 nezmiňuje se ani výslovně, ani poukazem na ustanovení §§ů 5, 7, zákona čís., 89/85, anebo na § 16 zákona čís. 90/85 o tom, že jest přípustno, dodati do donucovací pracovny — nebo polepšovny, osoby, odsouzené pro trestné činy jím stíhané, pokud se týče o tom, že soud může v odsuzujícím rozsudku přípustnost tu vysloviti. Že to opomenul zákon čís. 241/22 úmyslně, tomu nasvědčuje tendence celého druhého oddílu tohoto zákona, najmě ustanovení §u 15, dle něhož postará se státní správa, pokud toho bude třeba, o zřízení ústavů, ve kterých se dostane řemeslným prostitutkám dočasného útulku a příležitosti k nápravě. Poukaz rozsudku na dřívější tresty odsouzené P-ové pro potulku jest patrně jen výrazem úvah, z nichž soudce použil domnělého zmocnění druhého odstavce §u 7 zákona čís. 89/85, takže netřeba podotýkati, že rozsudek i ve výroku, o který jde, může se opříti výhradně o odsouzení jím vyslovené, nikoliv ale o odsouzení jež tutéž osobu stihla v rozsudcích dřívějších. Bylo proto dle §§ů 33 a 292 tř. ř. uznati, jak výše uvedeno.

Citace:

č. 1690. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 490-491.