Čís. 1749.

Byla-li ve smyslu §u 23 zák. ze dne 23. května 1919, čís. 278 sb. z. a n. sestavena společná lavice porotcu pro několik trestných případů, jest porotce pod zmatečností (§ 344 čís. 4 tr. ř.) vzíti do přísahy pro každý trestný případ zvlášť (§ 313 tr. ř.); nestačí konstatování přísahy, vykonané jimi v dřívějším hlavním přelíčení.
Je-li výrok porotců nejasný, poněvadž součet hlasů na hlavni otázku nesouhlasí s počtem porotců, nutno dle §u 331 tr. ř. zavésti opravovací řízení, jež nelze nahraditi jiným opravovacím postupem (opravou poměru hlasů brevi manu) ani za souhlasu všech súčastnéných činitelů (§ 344 čís. 9 tr. ř.).
(Rozh. ze dne 10. října 1924, Zm II 217/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalované do rozsudku krajského jako porotního soudu v Olomouci ze dne 22. února 1924, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem vraždy podle §u 134, 135 čís. 4 tr. zák., zrušil výrok porotců a na něm se zakládající rozsudek jako zmatečný a věc odkázal do nejbližšího porotního zasedání téhož soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje důvody zmatečností čís. 4, 5, 6, 9 a) §u 344 tr. ř. S hlediska důvodu zmatku čís. 4 namítá, že postupem při vzetí porotců do přísahy byl porušen předpis §u 313 tr. ř. Námitka jest odůvodněna. Jak patrno ze spisů této trestní věci a trestní věci proti Josefě P-ové pro zločin zavraždění dítěte, Tk X 33/24, byla pro oba trestní případy, projednávané téhož dne u téhož porotního soudu, sestavena dle §u 23 zákona ze dne 23. května 1919, čís. 278 sb. z. a n. společná lavice porotců. Do přísahy podle §u 313 tr. ř. byli porotci dle příslušných záznamů v jednacích protokolech vzati pouze při hlavním přelíčení v dříve projednávané trestní věci Tk X 33/24, kdežto při hlavním přelíčení proti stěžovatelce předseda jen konstatoval, že porotci byli pro tento trestný případ již řádně do přísahy vzati. Tento postup příčí se předpisu §u 313 tr. ř. způsobem, zakládajícím zmatek dle čís. 4 §u 344 tr. ř. V §§ech 312 a 313 tr. ř. je zahájení hlavního přelíčení před soudem porotním a vzetí porotců do přísahy upraveno v ten způsob, že po sestavení lavice porotců, a když byli porotcové zaujali svá místa, vyvolá se věc a předseda položí obžalovanému všeobecné otázky, předepsané v §u 240 tr. ř., a udělí mu napomenutí, nařízené v témž paragrafu, a že na to předsevezme pod zmatečností vzetí porotců do přísahy. Z těchto předpisů je zřejmo, že přísaha porotců není součástí sestavení lavice porotců, upraveného oddílem II. devatenácté hlavy trestního řádu, nýbrž že spadá již v rámec samého hlavního přelíčení, na něž se vztahují předpisy, zařaděné v oddíle III. téže hlavy trestního řádu, a že mimo to má k ní býti přikročeno nikoli bezprostředně po sestavení lavice porotců, a ihned po zahájení hlavního přelíčení, nýbrž teprve po všeobecných otázkách a po napomenutí obžalovaného podle §u 240 tr. ř. Pro stanovení tohoto časového pořadí jednotlivých shora naznačených procesuálních úkonů mel zákonodárce zajisté závažný důvod a nepředepsal zejména bez důležité příčiny, že kladení oněch všeobecných otázek obžalovanému má vzetí porotců do přísahy předcházeti, nikoli po něm následovati. Než, ať je vnitřní důvod tohoto opatření jakýkoli, zákonný předpis sám o sobě je zcela přesný a nepřipouští úchylek. Poněvadž přísaha porotců, dodávajíc porotnímu řízení jeho význačný ráz, je jedním z nejpodstatnějších procesuálních zjevů hlavního přelíčení před soudem porotníin, je nejen nemyslitelno, aby od vzetí porotců do přísahy bylo, byť za souhlasu všech súčastněných činitelů, zejména stran, vůbec upuštěno, nýbrž je i nepřípustno, aby bylo z onoho období hlavního přelíčení, které pro ně stanoví zákon, posunováno dokonce v dobu, ležící mimo rámec hlavního přelíčení. Lze naopak důvodně říci, že případ, ve kterém došlo k něčemu podobnému, je na rovni případu, v němž porotci do přísahy vůbec vzati nebyli.
Úchylku od přesného předpisu §u 313 tr. ř. nelze připustíti ani pro případy, v nichž se dle §u 23 uvedeného zákona sestavuje společná lavice porotců pro několik trestných případů. Bylo by zcela mylným, spatřovati v tomto zákonném ustanovení jakousi modifikaci, změnu předpisu §u 313 tr. ř. Neslušiť pouštěti se zřetele, že zákon ze dne 23. května 1873, čís. 121 ř. zák., jímž upraveno je zdělávání porotních seznamů a jehož znění bylo až na ustanovení, o něž tu nejde, doslovně přejato do zákona čís. 278 sb. z. a n., nahradivšího zákon čís. 121 ř. zák., nese totéž datum jako trestní řád (zákon ze dne 23. května 1873, čís. 119 ř. zák.), takže je přímo nemyslitelno, že zákonodárce zamýšlel oním zákonem měniti něco na předpisech hlavního zákona, vydaného s ním současně. Dotyčný zákon, o němž se výslovně zmiňuje již druhý odstavec §u 302 tr. ř., upravuje výhradně zdělávání porotních seznamů; jeho § 22 nemá tudíž jiného významu, než aby jím na doplněnou předpisu §u 304 tr. ř., dle něhož dlužno lavici porotců sestaviti pro každý jednotlivý případ zvlášť, dovoleno bylo sestaviti společnou lavici porotců pro výjimečné případy, v nichž má u porotního soudu dospěti téhož dne k hlavnímu přelíčení několik trestných případů. S tímto výjimečným ustanovením, jehož jediným účelem byla zřejmě úspora času porotcům, nemá nic co činiti otázka opětného vzetí porotců do přísahy při pozdějším z oněch hlavních přelíčení, pro něž společná lavice porotců byla sestavena. Lze naopak vzhledem na význam přísahy porotců pro hlavní přelíčení, docházející i v samotném trestním řádě výrazu zejména sankcí zmatečnosti na porušení předpisu §u 313 tr. ř., zcela bezpečně za to míti, že, kdyby byl zákonodárce zamýšlel pro ony výjimečné případy §u 22 zákona o zdělávání porotních seznamů stanoviti úchylku od §u 313 tr. ř., byl by tak učinil výslovným zákonným předpisem. Bylo pak již shora řečeno, že ustanovení §u 23 československého zákona čís. 278 sb. z. a n. není než reprodukcí ustanovení §u 22 zák. čís. 121 ř. zák. z roku 1873, takže vše to, co právě dovoděno, platí i o ustanoveních, vstoupivších na místo §u 22 zákona čís. 121 ř. zák. z roku 1873. V projednávaném případě nebylo tudíž porušení předpisu §u 313 tr. ř. napraveno ani tím, že dle záznamu v jednacím protokole předseda, bera porotce do přísahy, prohlásil, že jé bere do přísahy zároveň i pro trestný případ stěžovatelky, ani tím, že dle záznamu protokolu o hlavním přelíčení proti stěžovatelce konstatoval, že porotcové pro tento trestný případ byli jíž řádně do přísahy vzati. Nehledíc k tomu, že téměř všichni právničtí spisovatelé, kteří v otázce, o jejíž řešení jde, sdílejí vesměs právní názor shora rozvinutý (Rulff: Strafprozess, vyd. z roku 1874, str. 324, Wasser v Ger. Ztg. z roku 1875, str. 117, Bojarski tamtéž, str. 233 a 237, Mayer: Commentar zu der oest St. P. O. III. díl, str. 75, Storch: Řízení trestní rakouské, díl II. str. 366, Lohsing. Oesterr. Strafprocessrecht, str. 154, 457 a jiní), jsou toho názoru, že opětného vzetí porotců do přísahy při pozdějším hlavním přelíčení nelze bez porušení §u 313 tr. ř. nahraditi ani upomenutím jich na přísahu, vykonanou jimi v dřívějším hlavním přelíčení, nebylo v tomto případě ani tomuto minimálnímu požadavku vyhověno tím, že předseda jich dřívější vzetí do přísahy prostě konstatoval. Upomenutí na dřívější přísahu bylo by vyžadovalo více, aby byl totiž předseda aspoň v podstatném výtahu z proslovu, předepsaného §em 313 tr. ř., porotcům znovu připomenul zákonné povinnosti, které byli přísahou na se vzali, takže by odpadl jen výkon přísahy samotné porotci. V tomto případě však se dle záznamu jednacího protokolu nic podobného nestalo. Konečně lze jako okolnost, nasvědčující správnosti právního názoru tu dolíčeného, ještě zdůrazniti, že obžalovaný má jednak vzhledem k předpisu §u 313 tr. ř., dle něhož porotce jest vzíti do přísahy za hlavního přelíčení, proti němu konaného, jednak již vzhledem na slavnostní ráz a značný význam tohoto úkonu nárok, aby porotcové byli vzati do přísahy v jeho přítomnosti. V projednávaném případě nedošel ani tento nárok stěžovatelky splnění, neboť dle dotyčných výslovných záznamů jednacího protokolu byla sice stěžovatelka přítomna sestavení společné lavice porotců, byla však z porotní síně odvedena hned po té, kdy lavice porotců byla sestavena, tudíž před tím, než — a to již za hlavního přelíčení proti Josefě P-ové — přikročeno bylo k vzetí porotců do přísahy. Stanovisku, že porušením předpisu §u 313 tr. ř. stal se rozsudek zmatečným, nevadí ani předpis předposledního odstavce §u 344 tr. ř., dle něhož zmatkům, pod čís. 3 až 6 tohoto §u uvedeným, nemožno ku prospěchu obžalovaného zjednati platnosti, když je nade vši pochybnost zřejmo, že porušení formy nemohlo na rozhodnutí míti účinku obžalovanému škodlivého. Předpis §u 313 tr. ř. náleží již sám sebou ku stěžejním ustanovením, upravujícím formality řízení před soudem porotním. Účelem jeho je, aby způsobem důrazným a slavnostním připomenuta byla porotcům vážnost a zodpovědnost soudcovského úřadu, k jehož výkonu jsou povoláni, aby jim uvedeny byly na mysl jejich povinnosti, z úřadu toho plynoucí, jak vytčeny jsou v §u 313 tr. ř. v předepsané promluvě předsedy porotního přelíčení. Sahalo-li by porušení nebo neuvědomení si těchto povinností nesporně na sám kořen řádného konání spravedlnosti, jakéž zabezpečiti jest účelem zákonné úpravy formálního postupu při přelíčení, je zřejmá důležitost a význam onoho předpisu. Z toho plyne dále, že, i když nedá se pro daný případ spolehlivě posouditi, zda a jaký vliv mělo zanedbání předpisu §u 313 tr. ř. na rozhodnutí, lze tím méně pokládati za naprosto jisto, že ono formální pochybení nemělo na rozhodnutí vlivu, pro obžalovanou nepříznivého. Je tudíž splněn i onen předpoklad uplatňovatelnosti zmatku dle čís. 4 §u 344 tr. ř.
Zmateční stížnost jest však v právu, i pokud uplatňuje důvod zmatku čís. 9 §u 344 tr. ř. Dle záznamu protokolu o hlavním přelíčení vrchní porotce, když byl přečetl první hlavní otázku, která zněla ve smyslu obžaloby na zločin vraždy prosté dle §§ů 134, 135 čís. 4 tr. zák., prohlásil za poměr hlasů »11 hlasů ano, 4 hlasy ne«. Byv předsedou porotního soudu upozorněn na číselnou nesprávnost tohoto prohlášení, vyslovil se vrchní porotce, že výrok zní správně »11 hlasů ano, 1 ne«, přeškrtl za souhlasu všech porotců, státního zástupce, obhájce a se svolením soudu číslici »4« tužkou a nahradil jí jedničkou. Když pak arch s otázkami byl odevzdán předsedovi, předsevzal týž vzhledem k tomu, že všichni sůčastnění činitelé byli se shora naznačeným postupem srozuměni, krátkou cestou konečnou opravu Tato oprava spočívá v tom, že za slovem »Nein« a před slovem »Stimmen« na místě, jevícím zřejmé stopy vymazání původního zápisu, vepsána je inkoustem číslice »1«. Důvod zmatku čís. 9 §u 344 tr. ř. je zde tehdy, je-li odpověď porotců nejasná, neúplná, neb odporuje-li sama sobě, je-li tudíž výrok porotců stižen některou z těchto vad, zavazujících porotní soud k zavedení opravovacího řízení ve smyslu §u 331 tr. ř., a řízení opravovací přes to zavedeno nebylo. Zmateční stížnost shledává odpověď i výrok porotců k první hlavní otázce, jak původně nejen vrchním porotcem ústně prohlášeny, nýbrž i v archu o otázkách písemně zaznamenány byly, vším právem nejasným ve smyslu §§ů 331, 344 čís. 9 tr. ř. Podstatnou částí obsahu výroku porotců, ba samotnou odpovědí jich, je zcela nepochybně určení a sdělení počtu hlasů, pokud se týče poměru počtu hlasů, v němž porotci zodpověděli tu kterou otázku jednak kladně, jednak záporně. Závisíť od těchto číslic rozhodnutí, zda dlužno tu kterou otázku považovati ve smyslu §u 329 tr. ř. (ve znění §u 3 zákona ze dne 15. května 1919, čís. 263 sb. z. a n.) za zodpovězenu kladně, ony tvoří vzhledem k ustanovení §§ů 334 a násl. tr. ř. zároveň i podklad rozsudku porotního soudu. Původní výrok porotců k první hlavní otázce zněl v ten smysl, že dvanáct porotců, kteří se súčastnili hlasování, odevzdalo 15 hlasů. Je naprosto nejasno a zůstalo i po opravě číslic vrchním porotcem nevysvětleno, jakým zřejmě nesprávným, zákonu se příčícím postupem byl tento výsledek hlasování přívodem Nic nenasvědčuje zejména domněnce, že šlo o mylný údaj, vyloudivší se do výroku pouhým nedorozuměním ve smyslu posledního odstavce §u 330 tr. ř. Uváží-li se však, že i pro tento případ připouští zákon novou poradu porotců (Storch ve svém »Řízení trestním rakouském« II. dílu míní dokonce, že k tomu konci je třeba nové porady porotců a nového usnesení, že se tedy porotci do své síně poradní zase odebrati musí), dlužno tím spíše míti za to, že, jakmile se výrok porotců objevil nejasným, bylo bezpodmínečnou povinností porotního soudu, uloženou mu předpisem §u 331 tr. ř., zavěsti řízení opravovací, vynésti o tom ihned nález a vrátiti porotcům otázky i odpovědi s vyzváním, by se znovu odebrali clo své poradní síně a po opětné poradě svůj výrok opravili. Zavedení tohoto zákonem výslovně předepsaného řízení porotním soudem nemohl předseda porotního soudu nahraditi o své újmě postupem, k němuž došlo v projednávaném případě. Stalo-li se tak, byl tím založen důvod zmatku čís. 9 §u 344 tr. ř. a to i tehdy, projevili-li s tím souhlas všichni súčastnění činitelé. Jeť výrok porotců nejhlavnější součástí celého řízení porotního tak, že uchýliti se od dotyčných zákonných předpisů, jichž porušení (zanedbání) je dle zákona stiženo zmatečností, jest bezvýhradně zakázáno.

Citace:

č. 1749. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 593-597.