Čís. 1695.

Nevytkl-li obžalovaný při hlavním přelíčení, že lhůta §u 221 tr. ř. nebyla zachována, ač mu z návrhů ostatních spoluobžalovaných bylo známo, že lhůta ta zachována není a že možno proto opříti se konání hlavního přelíčení,dlužno v tom spatřovati mlčky daný souhlas s okamžitým provedením přelíčení.
Porušení předpisu §u 221 tr. ř. nezakládá zmatku čís. 4 §u 344 tr. ř., nemohlo-li provedení hlavního přelíčení před uplynutím zákonné lhůty miti škodlivý pro obžalovaného vliv na konečné rozhodnutí. K pojmu »přechovávání« (§ 214 tr. zák.) nestačí pouhé poskytnutí pobytu toliko přechodného a netajeného, zákon však nepředpokládá, by pobyt zločincův v příbytku pachatelově trval nepřetržitě delší dobu.
(Rozh. ze dne 12. července 1924, Zm II 265/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku porotního soudu v Mor. Ostravě ze dne 22. března 1924, pokud jím bylo osm obžalovaných uznáno vinnými různými trestnými činy, Marie T-ová ml. též zločinem nadržování zločincům dle §u 214 tr. zák., a uvedl v otázkách, o něž tu jde, v
důvodech:
Zmateční stížnost uplatňuje číselně důvody čís. 4, čís. 5 a čís. 6, věcně též důvod čís. 10 písm. a) §u 344 tr. ř. Jest ve všech směrech neodůvodněna. S hlediska čís. 4 vytýká stížnost, že byl porušen předpis §u 221. tr. ř. tím, že bylo hlavní přelíčení provedeno ve dnech 15., 17., 18. a 22. března 1924, ač byly obsílky stěžovatelům doručeny teprve 11. pokud se týče 12. března 1924. K výtce, že i obhájci byli o době hlavního přelíčení vyrozuměni teprve dne 12. března 1924, nelze s hlediska onoho ustanovení přihlížeti, jelikož jest v §u 221. tr. ř. zmatečností řízení zaručena včasnost toliko vyrozumění obžalovaného. Avšak i ohledně obžalovaných jest výtka zmatečností rozsudku bezdůvodná, třebas bylo připustiti, že lhůta §u 221 tr. ř. zachována nebyla. Nezachování lhůty §u 221 tr. ř. přivodí zmatečnost jen, nepřivolí-li obžalovaný sám ke zkrácení lhůty. Obžalovaný Ondřej R. prohlásil 27. února 1924 výslovně, že souhlasí s tím, aby porotní líčení bylo provedeno v tomto období, a že svoluje ke zkrácení lhůty §u 221 tr. ř., ač dle zprávy presidenta krajského soudu v Moravské Ostravě ze 6. června 1924 výslovně byl upozorněn na to, že se bude hlavní přelíčení konati ještě v prvním období 1924, započavším dne 18. února 1924. Ke zkrácení lhůty přivolili též obžalovaní Jiří H., Emil B. a Karel T. Předpoklad stížnosti, že i tito obžalovaní uplatňovali nezachování lhůty ihned při zahájení hlavního přelíčení, jest nesprávným. Žádali o odročení, pokud se týče o vyloučení hlavního přelíčení jen ostatní obžalovaní, poukazujíce na to, že dostali obsílku teprve ve středu (12. března 1924). Nevytkli-li H., В. a Karel T. ani osobně, ani svým obhájcem, že jim obsílka byla doručena teprve třetí den před přelíčením, a nežádali-li z toho důvodu, by hlavní přelíčení bylo odročeno, ač jim bylo, ne-li jinak, tož jistě z návrhu ostatních obžalovaných známo, že lhůta pro přípravu k hlavnímu přelíčení zachována není a že možno z tohoto důvodu opříti se předčasnému konání hlavního přelíčení, nelze jejich nečinnosti rozuměti jinak, než že mlčky přivoliti k okamžitému provedení hlavního přelíčení, i když snad v době presidiálního svého výslechu mohli předpokládati, že k hlavnímu přelíčení dojde teprve v období květnovém. Ohledně ostatních obžalovaných lze ponechati stranou, zda se při presidiálním výslechu dne 28. února 1924 vzdali přípravné lhůty §u 221. tr. ř. jen v předpokladu, že dojde k hlavnímu přelíčení teprve v květnu 1924 a zda toto zřeknutí se pozbylo účinnosti tím, že hlavní přelíčení bylo pak ustanoveno na 15. března 1924 a v tento den zahájeno. Neboť úspěšnému uplatnění zmatku čís. 4, který snad nezachováním lhůty nastal, brání ustanovení předposledního odstavce §u 344 tr. ř. Stížnost omezuje se na povšechnou, nikterak konkrétně nedolíčenou výtku, že ve zkrácené lhůtě nebyla možná dostatečná příprava obžalovaných a důkladná porada jejich s obhájci, avšak ani netvrdí, tím méně dokazuje, že obžalovaní (obhájci) nemohli z příčiny nezachování lhůty uplatňovati skutečnosti nebo průvody, jichž uplatňování a navrhování bylo by zachování lhůty umožnilo. Ani jinak není ze spisů vidno, že by se byli obžalovaní po uplynutí lhůty mohli úspěšněji hájiti, než se beztak stalo. Provedení hlavního přelíčení před uplynutím zákonné lhůty pro přípravu nemohlo tedy míti škodlivý pro obžalované účinek na konečné rozhodnutí.
Třebaže zákon přechováváním rozumí více než pouhé poskytnutí pobytu toliko přechodného a netajeného (rozhodnutí sb. č. 4012), nepředpokládá zákon, aby pobyt zločincův v příbytku pachatelově trval nepřetržitě delší dobu, a nelze z pojmu přechovávání obzvláště vyloučiti opětné poskytování noclehu zločinci, děje-li se tak tajně a za účelem, aby zločinec nebyl orgány bezpečnostní služby přistižen mimo dům v době noční, které potulování se na ulicích a v přírodě již samo o sobě vzbuzuje podezření. Proto nezáleží na okolnosti, v návrhu tvrzené, že přechovávání В-a L-ovou netrvalo delší dobu, a nezáleželo by ani na okolnosti, teprve ve stížnosti uplatňované, že B. chodil k L-ové pouze příležitostně jako ke své milence, kterážto okolnost poukazuje ostatně v podstatě jen k pohnutce, z jaké L-ová В-a přechovávala.

Citace:

č. 1695. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 498-500.