Čís. 1763.

Dědic může se dopustiti krádeže (zpronevěry) na věcech pozůstalostních co do kvóty, jeho dědický podíl přesahující; v subjektivním směru vyhledává se vědomí, že nakládá s jměním pozůstalostním jako s věcí cizí.
Pojem »pro svůj užitek« (§ 171 tr. zák.) naplňuje každé svémocné odnětí věci za účelem nakládání jí, které přísluší jinak jen majiteli; nezáleží na tom, zda pachatel má z toho sám užitek čili nic; spadá sem i odnětí pozůstalostních věcí (peněz), aby za ně byl postaven náhrobní kámen pro zůstavitele.
(Rozh. ze dne 20. října 1924, Zm II 349/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Novém Jičíně ze dne 24. dubna 1924, pokud jím byli obžalovaní František K. a Františka K-ová sproštěni podle §u 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby pro zločin krádeže podle §§ů 171, 173, 174 11. c), 175 II. a), 179 tr. zák. a František K. též pro přestupek zpronevěry podle §u 461 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl, mimo jiné z těchto
důvodů:
Dlužno přisvědčiti zmateční stížnosti veřejného obžalobce, jež, dovolávajíc se zmatků §u 281 čís. 5 a 9 tr. ř., napadá jen výrok nalézacího soudu, jímž byli obžalovaní František K. a Františka K-ová dle §u 259 čís. 3 tr. ř. osvobozeni od obžaloby pro zločin krádeže, spáchaný na pozůstalosti Františky L-ové odcizením hotových peněz, zemáků a zelí v úhrnné ceně přes 2000 Kč o obžalovaný František K. i od obžaloby pro přestupek zpronevěry. Soud nalézací, zjistiv, že ošetřovatelka zemřelé L-ové Jana N-ová předala krátce před úmrtím L-ové přivolaným manželům K-ovým knížku s hotovostí 2700 Kč, by ji po případě odevzdali starostovi, že obžalovaný František Κ., kterému příslušelo právo dědické k čtvrtině pozůstalosti, usnesl se, za tyto peníze poříditi náhrobní kříž a oltářní roucho, že obžalovaní K-ovi s pomocí N-ové s pole zemřelé K-ové odklidili a sebrali domů zemáky a zelí v ceně prý 320 Kč, dále že starosta D. Františku K-ovi odevzdal výtěžek z prodeje dříví zůstavitelčina, a že tyto peníze a věci při projednání pozůstalosti K-ové byly zatajeny, odůvodňuje napadený sprošťující výrok jednak tím, že nemůže býti spáchána krádež na věcech, k nimž pachatel má nárok spoluvlastnický, jednak tím, že nemohl nabýti přesvědčení, že obžalovaní uvedené hotovosti pokud se týče věci sebrali, pokud se týče při projednání pozůstalosti zatajili v úmyslu, by si je přivlastnili, pokládaje za věrohodné, že hotovost 2700 Kč a výtěžek za prodané dříví byly zatajeny, by z nich byly pořízeny náhrobní kříž a oltářní roucho, a že zemáky a zelí, tehdy ještě nezralé a tudíž bezcenné, byly odklizeny jen, aby nebyly odcizeny.
První část odůvodnění přehlíží, že právo dědické neopravňuje dědice, by se bez výslovného svolení soudu pozůstalostního uchopil držby věcí pozůstalostních a je spravoval. Ve smyslu §§ů 797, 819 obč. zák. dlužno vůči dědici pokládati věci takové až do soudního jich odevzdání za cizí, nacházející se až do přijetí dědictví oprávněným podle fikce §u 547 obč. zák. v držbě zůstavitelově, může tedy na nich spáchati krádež i dědic, alespoň co do kvóty, jeho podíl přesahující, na niž v tomto případě veřejný obžalobce obžalobu ohledně Františka K-a omezil. Stejně právně mylným jest též názor nalézacího soudu, že tu nelze mluviti o krádeži, po případě zpronevěření, poněvadž obžalovaní nejednali v úmyslu, by dotyčné peníze sobě přivlastnili, nýbrž by za ně pořídili náhrobní kříž a oltářní roucho. Správně poukazuje zmateční stížnost k tomu, že ke skutkové podstatě krádeže, správněji k pojmu pro »svůj užitek« postačí každé svémocné odnětí movité věci z cizího držení za účelem nakládání s věcí, které jinak přísluší jen majiteli, bez ohledu na to, zda pachatel má z toho také pro sebe nějaký užitek čili nic, že tedy v daném případě bylo by bývalo i svémocné zjednání pomníku a roucha na oltář z prostředků, patřících k dědictví, bez vědomí a proti vůli ostatních dědiců takovým svémocným nakládáním, které nutno pokládati za stejné s odnětím věcí obžalovanými »v jejich prospěch« ve smyslu §u 171 tr. zák. Totéž platí i o zpronevěření. I tu si pachatel svěřené mu věci ve smyslu §u 183 tr. zák. přivlastňuje, pak-li jimi svémocně proti vůli oprávněného nakládá a, jako v tomto případě, za svěřené peníze svémocně jiné věci pro osobu třetí zjedná, po případě za tím účelem peníze odstraní.
Vzhledem k těmto vadám slušelo rozsudek v napadeném výroku zrušiti. Jelikož pak nalézací soud, patrně důsledkem pochybeného svého právního nazírání nezabýval se celou řadou rozhodných výsledků hlavního přelíčení a to výší zpronevěřených hotovostí — neboť zjištění rozsudku, že N-ová odevzdala obžalovaným knížku s penězi, by ji odevzdali starostovi, nasvědčuje spíše kvalifikaci zpronevěry — dále subjektivní a částečně i objektivní stránkou činu Františce K-ové za vinu kladeného, zejména okolností, zda obžalovaní jako správcově pozůstalosti se nepovažovali za oprávněna nakládati s pozůstalostním jměním a skutečně si toho byli vědomi, že nakládají s jměním pozůstalostním jako s věcí cizí a konečně otázkou souhlasu nebo vědomosti ostatních spoludědiců se zatajováním dotyčných peněz a věcí při projednávání pozůstalosti a nezjistil tudíž skutkové okolnosti, které dlužno položiti s hlediska správného rozhodnutí věci rozsudku za podklad, bylo nutno věc vrátiti soudu prvé stolice, by zabývaje se shora naznačenými momenty, v objemu zrušení znova ji projednal a rozhodl, aniž bylo zapotřebí zabývati se dalšími vývody zmateční stížnosti.

Citace:

č. 1763. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 626-628.