Čís. 1826.

Stav nouze (§ 2 písm. g) tr. zák.) jest taková kolise mezi povinností zákonem uloženou a zájmem, při níž nelze právem žádati, by obětovány byly zájmy cennější pro výkon povinnosti.
Zákon z 9. dubna 1873, čís. 70 ř. zák. o společenstvech výrobních a hospodářských.
Ani možná ztráta podílů, ani možný úpadek, ani ohledy na veřejnost, by se nedověděla o špatném finančním stavu družstva, nejsou důvodem, podle §u 2 g) tr. zák. trestnost přečinu §u 89 zákona vylučujícím.
(Rozh. ze dne 10. prosince 1924, Zm I 470/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. května 1924, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými přečinem podle §u 89 zákona ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost obžalovaných, dovolávající se nejprve důvodu zmatečnosti dle čís. 9 b) §u 81 tr. ř., nepopírá správnost soudcovského výroku, odsuzujícího obžalované pro přečin podle §u 89 zákona ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. zák., ale stěžuje si do toho, že jim nebyla přiznána beztrestnost z důvodu neodvolatelného donucení podle § 2 g) tr. zák. Stížnost je bezdůvodná. Dovozuje správně, že v pojmu neodolatelného donucení je obsažen stav nouze, t. j. taková kolise mezi povinností zákonem uloženou a zájmem, při níž nelze právem žádati, aby obětovány byly zájmy cennější pro výkon povinnosti, tedy stav, ve kterém může někdo zachrániti sebe neb někoho jiného před nebezpečím, hrozícím ať již tělesné neporušenosti nebo majetku, tím, že se dopustí činu jinak trestného. V neprávu je však, míníc, že zjištěními rozsudku a stavem spisů jest opodstatněn právě vymezený pojem tohoto vyvinujícího důvodu. Pokud jde o obžalované Jaromíra Š-a a Josefa F-a, neuplatňovali tito v pravdě svou obhajobou vůbec, že jednali pod neodolatelným nátlakem. Udalť Š., že se za konsumní družstvo »Svépomoc« v D., o které zde jde, postavila Velkonákupní společnost konsumních družstev v Praze a zaručila se za případné ztráty a že nikdo jiný nebyl poškozen než ona. I obžalovaný F. tvrdil jak v přípravném vyhledávání, tak i při hlavním přelíčení, že za družstvo »Svépomoc« ručí Velkonákupna, která jest aktivní. Tato obhajoba vylučuje o sobě již jakékoli dovolávání se neodolatelného donucení a je s ní ve vnitřním odporu další jejich obrana, že v účetní uzávěrce vědomě učinili a potvrdili nepravé údaje proto, by zachránili družstvo »Svépomoc« před úpadkem, aby veřejnost se nedověděla, že s družstvem to špatně stojí, a aby členové nepřišli o své podíly.
Leč i když se ohledně nich jakož i ohledně ostatních tří obžalovaných vezme za podklad zkoumání posléze uvedená obhajoba, nelze ji uznati způsobilou, by stělesnila dožadovaný důvod vyvinující. Při uvažování opodstatněnosti tohoto důvodu padá na váhu, zda ohrožený statek je vlastním statkem pachatele samého neb osoby jemu blízké či osoby cizí, dále jaké hodnoty je tento statek a jaké hodnoty je statek obětovaný. Stěžovatelé neuplatňují, že vlastní jejich zájmy byly pohnutkou jejich jednání, ale tvrdí, že měli ohled na členy družstva, po případě na toto, samo, tedy na osoby (zájmy) cizí. Již tato okolnost nutká, by při posuzování věci použito bylo měřítka přísnějšího. Avšak ani hodnota ohroženého statku nebyla taková, aby mohla ospravedlniti spáchání trestného činu. Dle předložených stanov družstva »Svépomoc« a dle výpisu z rejstříku firem společenstev bylo ručení společenstva obmezené, to jest členové společenstva ručili za jeho závazky vůči třetím osobám v případě úpadku nebo likvidace, kromě svého závodního podílu, jenž činil 200 Kč, ještě dalším obnosem, rovnajícím se závodnímu podílu. Dle toho ručil jednotlivý člen za možné ztráty jen do výše 400 Kč, zvláště když dle §u 6 stanov směl každý člen složití pouze jeden podíl. Ani obžalovaní, ani stížnost nedoličují, že tato částka byla, hledíc k majetkovým a ostatním poměrům postižených jednotlivých členů družstva, tak značným obnosem, že by její ztráta přivedla je v nouzi a bídu a ohrožovala jich nebo jejich rodiny existenci, a že tudíž, aby se tomu předešlo, bylo jediným východiskem spáchání trestného činu obžalovanými. V naznačeném směru nemůže býti proto o neodolatelném donucení obžalovaných řeči. V této souvislosti bylo by ještě poukázati k tomu, že nalézací soud na základě výpovědi svědka Františka K-y, předsedy ústředního konsumního družstva v H., zjišťuje, že členové družstva »Svépomoci« o své podíly nepřijdou, poněvadž ústřední družstvo konsumní v H. převzalo bývalé členy »Svépomoci« za členy své s tou podmínkou, že budou konati své povinnosti a od družstva budou nakupovati. Tím je prokázána zároveň bezpodstatnost obrany obžalovaných, že spáchali čin proto, aby zachránili družstvo před úpadkem, ježto i v tomto případě šlo by v pravdě o jednotlivé členy, z jichž členských podílů jmění družstva hlavně pozůstávalo a ohledně kterých schází naprosto důkaz, že by ztrátou podílů byla existence jejich vážně ohrožena. Na to, že při svém jednání měli snad též zřetel na věřitele družstva, kteří v případě jeho úpadku by byli přišli ku škodě, obžalovaní se nikdy neodvolávali. Že pouhé ohledy na veřejnost, aby se nedozvěděla, že s družstvem to stojí špatně, nemohou býti uznány za vážný důvod neodolatelného donucení, je na bíledni, poněvadž schází tu vůbec veškerá úměrnost, jaká má býti mezi hodnotou statku obětovaného (porušení zákona) a zachráněného (dobré mínění veřejnosti).

Citace:

č. 1826. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 752-753.