Čís. 1434.

Nejde o udání z vymyšleného zločinu, vztahovalo-li se na krádež věcí, náležejících vlastnicky manželce udaného, třeba byly v moci osoby třetí, ve společné domácnosti s udaným nežijící.
(Rozh. ze dne 5. ledna 1924, Kr I 19/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Hoře Kutné ze dne 16. prosince 1922, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem utrhání na cti dle §u 209 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Odůvodněna jest zmateční stížnost, pokud označuje odsuzující výrok dle §u 209 tr. zák. za právně pochybený, poněvadž nelze mluviti o obviňování H-y z vymyšleného zločinu, kdyžtě ho udal z krádeže hodinek, náležejících vlastnicky jeho (H-ově) manželce. Neboť za těchto, soudem nalézacím zjištěných okolností, přišlo by v úvahu pouhé udání z přestupku dle §u 463, 189 tr. zák. a nikoli ze zločinu krádeže, byly-li zde i jinak podmínky těchto §§ů — spolužití ve společné domácnosti— kterou otázkou se soud nalézací nezabýval. Chrániť ustanovení §u 463 (189) tr. zák. poměr pachatele k vlastníku odcizeného předmětu, nikoli k jeho držiteli; ustanovení §u 463 (189) tr. zák. vztahuje se i na případy, kdy předmět osobě blízké vlastnicky náležející odcizen byl z držby osoby cizí, ve společné domácnosti nežijící а k pachateli v poměru §u 463 (189) tr. zák. nestojící. Vzhledem k vlastnictví věci lze i tu pouze mluviti o krádeži mezi manželi, rodiči, po případě dalšími osobami tohoto druhu (viz vid. sb. 4195). Shledal-li tedy nalézací soud udání Václava H-y z vymyšleného zločinu krádeže v tom, že z držení obviněného odcizil hodinky své manželky, jest výrok ten právně pochybeným, ježto šlo by jen o udání z přestupku, pakliže Václav H-a žil se svou manželkou ve společné domácnosti, což soud nalézací alespoň nevyloučil. Že by ostatně již okolnost, rozsudkem zjištěná, že Václav H-a hodinky jménem své manželky k obviněnému sám do správky dal, byla musila vésti nalézací soud i ke zkoumání, zda šlo vůbec o udání H-ovo z krádeže (odcizení »pro svůj užitek«), budiž jen mimochodem podotčeno, právě tak, jako že bude soudu zkoumati, zda neudal stěžovatel H-u u četnictva snad z jiného zločinu, jak rozsudek sám naznačuje — kdyby zjištění udání pro zločin krádeže stalo se na základě výsledků nového přelíčení vratkým. Bylo proto rozsudek zrušiti jako zmatečný v odsuzujícím výroku pro zločin §u 209 tr. zák. a výrocích souvislých, a vrátiti věc k opětnému projednání a rozsouzení do prvé stolice, ježto soud zrušovací neshledává zjištěny ty skutkové předpoklady,jež by mu umožňovaly rozhodnouti ihned ve věci samé.

Citace:

č. 1434. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 22-23.