Čís. 1683.Maření exekuce (zákon ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. zák.).S hlediska přestupku §u 3 zákona jest lhostejno, že pachatel nabídl náhradní předmět za zabavenou věc, již svémocně odňal úřední disposici.(Rozh. ze dne 27. června 1924, Zm I 301/24.)Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Mostě ze dne 6. února 1924, jímž byl stěžovatel uznán vinným přestupkem maření exekuce podle §u 3 zákona ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. zák., mimo jiné z těchtodůvodů:Zmateční stížnost, dovolávající se proti výroku, odsuzujícímu obžalovaného pro přestupek §u 3 zákona o maření exekuce, důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř., není z valné části po zákonu dolíčena. Předpokládat’ důvod tento, jsa povahy hmotněprávní, nezbytně, by srovnáván byl se zákonem jen skutkový děj nalézacím soudem zjištěný, a by na tomto základě nastoupen byl důkaz, že zákona použito bylo nesprávně. Dle této zásady neřídí se stížnost zcela. Namítá, že skutková podstata přestupku podle §u 3 zákona o maření exekuce není proto splněna, poněvadž prý obžalovaný, když exekuční orgán berního úřadu se dostavil, by provedl prodej zabaveného vozu, neprodleně a sám od sebe nabídl za vůz, jejž před tím svémocně byl prodal, plnou náhradu v lovecké pušce v ceně více než 1000 Kč, která prý také převzata byla exekučním orgánem ku krytí vymáhané pohledávky daňové. Leč tento údaj stížnosti nemá opory ve zjištěních rozsudku, ba něco podobného netvrdil ani obžalovaný a není ani jinak ze spisů správnost tvrzení toho patrna. Není proto stížnost oprávněna, na onom předpoklade budovati. Nehledíc к tomu, nevylučovalo by trestnou zodpovědnost obžalovaného dle §u 3 zákona o maření exekuce, i kdyby správným bylo, co stížnost tvrdí. Odňalť obžalovaný úřadem zabavenou věc, totiž v exekuci vzatý vůz, úřední disposici tím, že jej prodal. Ustanovení §u 3 uvedeného zákona odezírá od pohnutek a účinků trestného činu a tresce naopak jen vzepření se proti úřední autoritě, chtějíc ji chrániti proti jakékoli svémoci. Zakládá proto svémocné jednání obžalovaného a spojené s tím porušení úředního opatření již o sobě a bez ohledu na každou jinou úvahu skutkovou podstatu přestupku. Dle toho má § 3 na zřeteli pouze úmyslné činy dlužníka, které nijak uspokojení věřitele neohrožují, nýbrž jen porušují veřejnou autoritu svémoci dlužníkovou. Jde o prostou zápověď zákona, v kterémžto případě stelesňuje po rozumu §u 238 tr. zák. již jednání, předsevzaté proti zapovědí, přestupek, byť i se při tom nesběhl zlý úmysl. S hlediska těchto úvah bylo by lhostejno·, že náhradní předmět stačil ku krytí vymáhané pohledávky a že uspokojení věřitele bylo zajištěno, poněvadž pro podřadění pod zákon stačí holá skutečnost, že obžalovaný věc, úřadem zabavenou, odňal svémocně úřední disposici.