čís. 1575.

V popohánění a šlehání koně, zapřaženého do vozu, jehož se vrchnostenská osoba držela, dlužno spatřovati skutečné násilné vztažení ruky na tuto osobu ve smyslu §u 81 tr. zák.
(Rozh. ze dne 29. března 1924, Kr I 595/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Chebu, ze dne 5. července 1923, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí podle §u 81 a 82 tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost dovozuje, že pro skutkovou podstatu zločinu podle §u 81 tr. zák. nestačí pouhé překážení služebnímu úkonu vrchnostenské osoby, nýbrž že se požaduje nebezpečná pohrůžka nebo skutečně násilné vztažení ruky, kterýžto poslednější pojem jest naplněn zprotivením se jen tehdy, směřuje-li pachatelovo jednání přímo neb alespoň nepřímo proti osobě vrchnostenského orgánu. K tomuto správnému výkladu zákona připojuje stížnost — dovolávajíc se zmatku čís. 9 a) §u 281 tr. ř. — bezprostředně závěr, že dle těchto zásad jest odsuzující výrok prvé stolice neodůvodněným. Z jakých úvah dospěla z oněch předpokladů k tomuto závěru, stížnost ani slovem nenaznačuje a nesrovnává vůbec s oněmi zásadami skutkový děj nalézacím soudem zjištěný. Nemůže tak učiniti, neboť toto srovnání dokazuje nepopiratelně a jasně mylnost závěru, vysloveného stížností. Rozhodovací důvody prvé stolice zjišťují, že stěžovatel skočil v okamžiku, kdy strážmistr K. zvedal pokrývku, jíž byl náklad přikryt, na vůz a popadl opratě, že strážmistr, přistoupiv na levou stranu vozu, chytil se tyče sedadla, by se též vyšvihl na vůz a jej pak zastavil, že však stěžovatel šlehal do koní a ujížděl zuřivým cvalem, že byl při tom strážmistr, jenž se držel opěradla sedadla, jelikož by byl jinak vozem odhozen, značný kus cesty vozem vlečen, při čemž se stěžovatel neustále ohlížel, visí-li strážmistr ještě na voze, a pak vždy zase popoháněl koně, až selhaly síly strážmistrovy, takže musel tyč sedadla pustiti, načež byl vozem odhozen a zůstal v bezvědomí ležeti na silnici. Dle těchto zjištění dotýkala se činnost stěžovatelova — spočívající ve šlehání a popohánění koní — prostřednictvím koně a vozu těla vrchnostenské osoby. Stěžovatel uplatňoval touto činností svou fysickou vládu nad koněm do vozu zapřaženým. Pohyb koně a vozu — positivním jednáním stěžovatelovým vyvolaný a způsobený — přenášel tělesnou sílu stěžovatele i na samu osobu vrchnostenskou. Úsilí, stěžovatelem vynaložené, účinkovalo takto na tělo a tím i na vůli vrchnostenské osoby stejnou, ne-li větší měrou, než kdyby byl stěžovatel vztáhl ruku proti vrchnostenské osobě přímo a bezprostředně, a donucovalo, ba donutilo ji, by upustila od zamýšleného úkonu, chtěla-li se uvarovati vážné újmy na těle, z činnosti stěžovatelovy jí hrozící. Správně shledal proto nalézací soud v popohánění a šlehání koně, zapřaženého do vozu, jehož se vrchnostenská osoba držela, skutečné násilné vztažení ruky na tuto osobu a vzhledem k úmyslu, ve výroku rozsudku zjištěnému — zmařiti prohlídku vozu vrchnostenskou osobou u vykonávání služby skutkovou podstatu zločinu podle §u 81 tr. zák.

Citace:

č. 1575. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 283-284.