Čís. 1472.

Legie jsou samostatnou částí československé armády.
(Rozh. ze dne 31. ledna 1924, Kr II 194/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Olomouci ze dne 7. prosince 1922, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přečinem dle §u 305 tr. zák. a přestupkem dle §u 488 tr. zák. a čl. V. zákona ze dne 17. prosince 1862, čís. 8 ř. zák., a uvedl v otázkách, o něž tu jde, v
důvodech:
Rozsudkový výrok, jímž obžalovaný uznán byl vinným přestupkem dle §u 488 tr. zák. a čl. V. zákona ze dne 17. prosince 1862. čís. 8 ř. zák. na rok 1863, spáchaným na ruských legionářích jako samostatném (zvláštním) oddělení československého vojska, napadá zmateční stížnost, dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř., námitkou, že legionáři ani dnes netvoří, aniž kdy tvořili samostatnou část československého vojska a že po návratu z ciziny a demobilisaci legií a po rozdělení legionářů na jednotlivé československé pluky legie jako pojem pouze historický patří minulosti tak, že urážku legií, pokud se týče legionářů nelze dle názoru zmateční stížnosti považovati jako urážku samostatné části československé armády. Námitka je právně bezpodstatná. Sama zmateční stížnost připouští, že legionáři — a ovšem i legie — bývali zahraničním vojskem Československé republiky a to nejen v době do státního převratu, nýbrž ještě i určitou dobu po něm, její námitka pak, že legie svým návratem z ciziny a demobilisací samostatnými tělesy československé armády býti přestaly, zahrnuje v sobě další nepřímé ale jasné přiznání, že až do onoho návratu a do demobilisace legie takovýmito samostatnými tělesy (oddíly) československé armády byly. Zákony, jimiž postupně upraveny byly výjimečné právní poměry, zejména určité právní nároky a výhody příslušníků legií (zákony ze dne 23. května 1919, čís. 282 sb.z. a n., ze dne 24. července 1919, čís. 462 sb. z. a n. a ze dne 4. března, 1920 čís. 151 sb. z. a n.) jmenují legie důsledně Československými zahraničními vojsky, československou legionářskou (revoluční, zahraniční) armádou; již sama skutečnost, že legie bojovaly a po státním převratu ještě jistou dobu trvaly mimo hranice Československé republiky, přinášela sebou nezbytně, že legie měly po celou dobu svého trvání své samostatné zřízení, že tedy tvořily samostatné oddíly československé armády. Není v tom ohledu bez významu ani okolnost, že pro vyřizování shora zmíněných záležitostí legionářů zřízena byla při ministerstvu Národní Obrany zvláštní kancelář československých legií (zákon ze dne 4. března 1920, čís. 151 sb. z. a n.), ani zjev, připomenutý opět samotnou zmateční stížností, že se totiž práva a nároky legionářů liší od práv a nároků ostatních příslušníků armády. Nesejde pak na tom, že legie jako samostatné oddíly československé armády časem zanikly, nehledě ani k tomu, že trestný čin, urážka ruských legií, spáchán byl stěžovatelem dle rozsudku ke konci listopadu 1920, nařízením vlády republiky Československé ze dne 8. ledna 1921, čís. 8 sb. z. a n., pak za den návratu ruských legií ustanoven byl den 30. listopadu 1920, tak že v době trestného činu stěžovatelova vlastně ruské legie ještě trvaly.

Citace:

č. 1472. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 81-82.