Čís. 1728.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 s. z. a n.).
Rušení obecného míru dle §u 14 čís. 3 a 5 zákona.
Přirovnávání kmenů národa k zvířatům s úmyslem zlehčujícím jest způsobilým prostředkem popuzovali k zášti.
Výrok proti kultuře národa směřuje zároveň i proti národu samému.
(Rozh. ze dne 17. září 1924, Zm II 208/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského soudu v Opavě ze dne 4. prosince 1923, pokud jím stěžovatel byl uznán vinným přečinem §u 14 čís. 3 a 5 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 Sb. z. a n.
Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje důvody zmatečnosti čís. 9 a), 10 §u 281 tr. ř., provádí však pouze onen zmatek, poněvadž ani nenaznačuje, kterému méně přísnému trestnímu zákonu mělo bytí podřaděno jednání obžalovaného, jak by předpokládalo provedení zmatku dle čís. 10, nýbrž domáhá se úplného sproštění obžalovaného z obžaloby. Dle čís. 9 a) §u 281 tr. ř. namítá stěžovatel, že v žádném ze čtyř jeho výroků, pronesených na veřejné schůzi voličské v K. a zjištěných v napadeném rozsudku, nelze shledávati zákonné známky přečinu podle §u 14 čís. 3 zákona na ochranu republiky, totiž popuzování k zášti proti jednotlivým skupinám obyvatelů pro jejich národnost, poněvadž prý a) výrokem, proneseným v souvislosti s výkladem české básničky: »Žeňte agentův«, totiž »zu Huren hat man euch gemacht«, mohl mysleti pouze autora básně Arnošta Ch-a, tedy jednotlivce, nikoliv určitou národnostní skupinu obyvatelstva. Pro své opačné zjištění neuvádí prý rozsudek žádných důvodů (čís. 5 §u 281 tr. ř.) ; rovněž prý V něm chybí poukaz na to, jak mohl uvedený výrok vésti k nepřátelskému jednání nebo smýšlení proti česk. národu; b) výrok o učitelích na Hlučínsku, že jsou kacíři a že učí děti, že člověk pochází z opice, kdežto kněží učí, že jej stvořil Bůh, nepopuzuje prý proti učitelům pro jejich českou národnost, nýbrž vytýká jim pouze, že rozšiřují Darwinovo učení; c) přirovnáním Moravana (Moravce) a Čecha s krávou a prasetem, chtěl prý obžalovaný pouze obrazně vytknouti rozdíl mezi oběma způsobem, přiměřeným myšlenkovému kruhu svých posluchačů, nikoliv snad srovnávati obě skupiny čs. národa se zvířaty, t. j. vytýkati jakýkoliv urážlivý vztah mezi nimi a dotyčnými zvířaty; d) čtvrtý výrok se prý obrací proti české kultuře, nikoliv proti českému národu. Zmateční stížnost jest toho náhledu, že také v obou posledních výrocích nelze shledávati ani popuzování k zášti proti národnostní skupině ve státě, poněvadž prý smysl výroků jest jiný, než uvádí rozsudek, ani hanobení českého národa (čís. 5 §u 14 zákona na ochranu republiky), poněvadž prý závadná slova nemají toho významu, by mohla snížiti vážnost republiky neb ohroziti v ní obecný mír. Všecky výroky jsou prý t. zv. silné výrazy, pronášené obvykle při voličských schůzích a vysvětlitelné demoralisací poválečnou. Avšak s vývody zmateční stížnosti nelze souhlasiti. Předem budíž vytknuto, že, pokud dává závadným výrokům· obžalovaného jiný smysl, než jest zjištěn v napadeném rozsudku, nelze k ní přihlížeti, poněvadž pro věcné přezkoumání rozsudku s hlediska důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. jsou rozhodná pouze skutková zjištění rozsudku (§ 288 čís. 3 tr. ř.), tedy také zjištěný v něm smysl výroků, nikoliv libovolný výklad, který jim nyní dává zmateční stížnost.
K jednotlivým námitkám budiž uvedeno: ad a) nalézací soud zjistil, že výrok, »zu Huren hat man euch gemacht« se neobrací jen proti pisateli básničky, nýbrž proti Čechům a českým stranám na Hlučínsku vůbec. Toto své zjištění odůvodňuje úvahou, že obžalovaný, předčítaje výňatky z básničky »Žeňte agentův«, překroutil smysl šesté sloky, v níž přichází slovo »fena« (vztahující se v básničce na pruský militarismus) a obrácen k ženám hlučínským, pronesl shora citovaný výrok, jímž chtěl popuditi nejen proti autorovi, nýbrž proti Čechům vůbec. První soud tedy poukazuje při výkladu smyslu výroku na jeho doslov, souvislost s ostatní řečí obžalovaného, na jakost poslucháčstva, situaci na Hlučínsku a konečně na úmysl, jaký obžalovaný svým překručováním sledoval; to jsou zajisté dostatečné důvody pro stěžovatelem postrádané zjištění smyslu výroku. Rozsudek rovněž odůvodňuje, že obžalovaný svým výrokem popuzoval k zášti proti českým stranám,. Právní posouzení věci, v těchto úvahách obsažené, dlužno prohlásiti za správné, uváží-li se, že obžalovaný použil překrouceného a vylhaného tvrzení, že Češi píší hanlivě a urážlivě o hlučínských ženách jako prostředku k vyvolání, po případě zvýšení nepřátelského smýšlení těchto žen proti Čechům, které snadno mohlo v příhodné chvíli vésti k násilnostem nebo jiným nepřátelským činům proti české národnostní skupině na Hlučínsku. ad b) Stížnost dovozuje správně, že prostředek, jehož používá pachatel při popuzování k zášti, musí míti vztah k národnosti (jazyku, rase, náboženství a t. d.) skupiny, proti níž se obrací. Že tomu v tomto případe tak bylo, vyplývá ze zjištění nalézacího soudu, že obžalovaný stavěl proti sobě bývalé učitele pruské a nynější české na Hlučínsku, tvrdě o českých proti pravdě, že vyvolávají úmyslně rozpor mezi vyučováním v přírodních vědách a učením náboženským, aby uráželi náboženský cit domácího obyvatelstva, a poukazuje na to, že němečtí učitelé byli ze škol odstraněni a na jejich místa dosazeni učitelé čeští, dle náhledu stěžovatelova nehodní. Jest tedy námitka zmateční stížnosti, že obžalovaný nehaněl českých učitelů pro jejich národnost, zcela lichou, ad c) První soud zjišťuje, že obžalovaný dokazoval svým posluchačům, že nejsou Moravci, nýbrž Němci a že při tom k vytknutí kmenových rozdílu mezi Čechem a Němcem užil přirovnání Čecha s prasetem a Moravce s krávou. Takovéto přirovnání jest však nejen hrubě urážlivé, nýbrž přímo drzé a surové, uváží-li se, že se příslušníci kulturního, státního národa a obou vysoce vyspělých jeho kmenů přirovnávají k zvířatům — se zjevným úmyslem zlehčujícím a jest zajisté způsobilým prostředkem popuzování k zášti, poněvadž se jím v očích posluchačů vyvolává předpojatost, podrážděná nálada a nepřátelství proti určitým skupinám obyvatelstva ve státě, a vytváří tak stav, který snadno může vésti k násilnostem a demonstracím, ad d) Poněvadž jest kultura, stejně jako jazyk — nejpodstatnější známkou národa a národnosti, směřoval výrok obžalovaného, který projevil, jak rozsudek zjišťuje, české kultuře opovržení, přímo proti českému národu, V obou posledních výrocích c) d) správně shledal první soud také skutkovou podstatu přečinu dle čís. 5 §u 14 zákona na ochranu republiky, uváží-li se, že hanlivými výroky obžalovaného o státním národě, představiteli republiky a jeho národní kultuře snadno mohla býti snížena vážnost republiky v očích neuvědomělého a nesvedomitými agitátory rozeštvaného lidu hlučínského a tím i ohrožen obecný mír v této části státu, to tím spíše, že zmateční stížnost sama nepopírá, že hanobení se stalo způsobem surovým a štvavým. Okolnost, že řeč obžalovaného byla pronesena na voličské schůzi a že se lišila od jiných podobných frázovitých projevů pouze hrubými a nízkými výrazy, obžalovaného neomlouvá. Také výkon politických práv má své meze v trestních zákonech. Překročil-li je řečník, musí nésti následky svého nerozvážného jednání.

Citace:

č. 1728. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 558-561.