Čís. 1751.

Zpronevěry v úřadě (§ 181 tr. zák.) může se dopustili i úředník konsulatu cizího státu v tuzemsku.
Týž požívá ochrany §u 68 tr. zák., nevybočuje-li z mezí úřadování, jemu na základě státních úmluv na území republiky povoleného.
Subjektem zločinu §u 181 tr. zák. jest ne jen úředník ve smyslu §u 101 tr. zák., nýbrž každý, komu z příčiny zvláštního příkazu vrchnostenského neb obecního nějaká věc byla svěřena.
Odvolání z výroku o vypovězení z území republiky jest přípustno jen v tom případě, kde jest dle prvého odstavce §u 283 tr. ř. přípustno též odvolání z výroku o trestu.
(Rozh. ze dne 11. října 1924, Zm I 380/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 10. dubna 1924, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry v úřadě podle §§ů 181, 182 tr. zák., a odmítl odvolání státního zastupitelství co do nevypovězení obžalovaného z území Československé republiky.
Důvody:
Podle zjištění rozsudkových byl stěžovatel zaměstnán v době spáchání činu jako diurnista se stálým měsíčním platem u generálního konsulátu království Srbů, Chorvatů a Slovinců v Praze, kde vedl jmenovitě protokol, registraturu a obstarával manipulaci různého druhu, a kde u příležitosti svého zaměstnání dostával do rukou hotové peníze, které od stran v úředním styku docházely na úhradu různých poplatků. Že generální konsulát království S. H. S. v Praze jest úřadem veřejným, stížnost sama uznává, a není také potřebí zvláště to odůvodniti. Stěžovatel byl tedy jako diurnista ve službách veřejného úřadu, jelikož v pracovním oboru jemu přikázaném spolupůsobil při dosažení úkolů, příslušejících úřadu, u něhož byl zaměstnán. Že ustanoven byl k tomu na základě příkazu vrchnostenského, stížnost taktéž uznává. Vzhledem k tomu nelze pochybovati, že stěžovatel byl vhodným subjektem zločinu, jemu za vinu kladeného. Namítá-li zmateční stížnost, že není úředníkem ve smyslu §u 101 tr. zák., poněvadž nebyl jmenován — jak prý k dosažení hodnosti úředníka Jugoslávského státu jest nezbytnou podmínkou, královským úkazem, nýbrž byl přijat pouze nálezem ministerstva zahraničních záležitostí za diurnistu král. gen. konsulátu S. H. S. v Praze, neprovádí tím zákonu hovícím způsobem žádného z důvodů zmatečnosti, uvedených v §u 281 tr. ř., jelikož okolnost ta za hlavního přelíčení vůbec na přetřes přivedena nebyla. Mimo to přehlíží, že vhodným subjektem zločinu podle §u 181 tr. zák. jest podle jasného znění zákona nejen úředník ve smyslu §u 101 tr. zák., nýbrž může jím býti kdokoliv, komu z příčiny zvláštního příkazu vrchnostenského neb obecního nějaká věc byla svěřena. Že obžalovaného dlužno zařaditi aspoň do této druhé skupiny vhodných subjektů zločinu §u 181 tr. zák., nemůže býti pochybným, hledí-li se k uvedeným zjištěním. Stížnost rovněž není v právu, pokládá-li podřadění dotyčného činu stěžovatelova pod ustanovení §u 181 tr. zák. za vyloučeno proto, že stěžovatel byl manipulačním úředníkem cizího státu, který oproti našemu státu jest prý pouhou osobou soukromou a proto může se dopustiti na území Československé republiky jen zpronevěry po rozumu §u 183 tr. zák. Názor ten nemá v zákoně opory. Podle §u 37 tr. zák. má se i nad cizincem, spáchá-li zločin v tuzemsku, vynésti rozsudek jen podle zákona tuzemského. Dlužno tedy posuzovati zločin, spáchaný cizincem, toliko podle trestního zákona republiky, neběží-li o čin, jehož podle tohoto zákona může se dopustiti jen československý příslušník. Jak § 101 tr. zák. tak § 181 tr. zák. mluví zcela povšechně o úřednících, o veřejných, t. j. státních neb obecních úřadech a o příkazu vrchnostenském a obecním bez jakéhokoliv omezení v tom směru, zda jde o úředníka nebo veřejný úřad neb příkaz vrchnosti neb obce státu cizího čili nic, takže již dle doslovu uvedených ustanovení trestního zákona nelze důvodně tvrditi, že § 181 tr. zák. předpokládá jako pachatele toliko úředníka republiky Československé neb osobu činnou k příkazu vrchnosti neb obce československé. Naopak předpisy §§ů 36, 39 a 40 tr. zák. nasvědčují jasně tomu, že trestní zákon má na zřeteli zásadně nejen ochranu právních statků tuzemských, nýbrž i ochranu právních statků cizozemských. Dle §u 40 tr. zák. hájí ve smyslu zásady práva světového dokonce i právní zájmy cizího státu a jejích příslušníků, byly-li porušeny v cizozemsku, a to za předpokladu, že se cizí stát zdráhal převzíti zločince. I v tom případě nařizuje, by pachatel byl souzen zpravidla podle předpisu zákona tuzemského, připouštěje výjimku jen při výměře trestu, jest-li trest podle zákona místa činu mírnějším. Výjimky, týkající se deliktů politických, potvrzují jen zásadu právě uvedenou a jsou odůvodněny povahou těchto deliktů; jest tedy mylným názor, že zákonodárce zamýšlel, §em 181 tr. zák. zvlášť chrániti toliko věci, svěřené úředníku tuzemskému, neb osobě činné k příkazu tuzemské vrchnosti. K tomu přichází, že v tomto případě jde o zaměstnance veřejného úřadu cizího státu, který jest činným na základě mezinárodního práva v souhlasu s příslušnými činiteli tuzemskými, a že zpronevěra, spáchaná v úřadu takovém úředníkem zahraniční moci v tuzemsku, dotýká se nejen veřejného zájmu státu cizího, nýbrž též značnou měrou veřejných a soukromých zájmů tuzemských, na příklad ve věcech pasových a pozůstalostních. Posuzování činu takového nemůže býti činěno závislým na tom, jak jej posuzuje stát, jehož příslušníkem a zaměstnancem jest pachatel, kterému se podle stálé judikatury bývalého nejvyššího soudu vídeňského, od níž se odchýliti čsl. Nejvyšší soud nemá příčiny, poskytuje též ochrana vrchnostenských osob ve smyslu §u 68 tr. zák., nevybočí-li z mezí úřadování, jemu na základě státních úmluv na území republiky povoleného. Nebylo by také důvodu, proč by ochrana zájmů státu nebo jeho příslušníků měla býti menší, byly-li porušeny v tuzemsku úředníkem neb osobou, činnou k příkazu vrchnosti cizího státu. Právem tedy nalézací soud, zjistiv i ostatní náležitosti skutkové povahy, podřadil stěžovatelův čin ustanovení §u 181, 182 tr. zák.
Pokud státní zastupitelství napadá rozsudek soudu prvé stolice odvoláním proto, že jím nebylo uznáno na vypovězení obžalovaného z území republiky Československé po odpykaném trestu, jest odvolání podle prvního odstavce §u 283 tr. ř. nepřípustným. Neboť vypovězení z území republiky jest podle §u 19 tr. zák. pouhým zostřením trestu hlavního, s nímž tvoří jeden celek; příslušný výrok jest proto nedílnou částí výroku o trestu vůbec, z čehož plyne, že odvolání jest tu možné jen potud, pokud je zákon z výroku o trestu vůbec dopouští. Jelikož pak nalézací soud v tomto případě, obžalovanému trest ani mimořádně nezmírnil ani nepřeměnil, nýbrž trest těžkého žaláře vyměřil v mezích zákonné sazby, pokud se týče v mezích sazby, navrhované státním zastupitelstvím dle §u 1 zákona ze dne 22. prosince 1921, čís. 471 sb. zák. a nař. a čl. I. а II. zákona ze dne 12. prosince 1923, čís. 259 sb. z. a n., nebylo státní zastupitelství po rozumu §u 283 tr. ř. oprávněno podati odvolání v neprospěch obžalovaného, pročež bylo odvolání odmítnouti jako nepřípustné.

Citace:

č. 1751. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 600-602.