Čís. 1437.

Otázky porotcům. Právo soudu, dáti eventuální otázku, není vázáno předpoklady, za kterých jest soud podle §u 320 tr. ř. k tomu povinen. Stačí, že možnost, pojatá do eventuální otázky, není výsledky jednání přímo vyloučena.
Poměr manželský jest zvláštním závazkem podmiňujícím vyšší sazbu trestní (§ 142 tr. zák.).
(Rozh. ze dne 5. ledna 1924, Kr I 777/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčeni zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku porotního soudu v Táboře ze dne 26 . října 1923, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem zabití dle §u 140 tr. zák. — mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmatek §u 344 čís. 6 tr. ř. spatřuje stížnost v tom, že soud proti předpisu §u 320 tr. ř. dal porotcům eventuální otázku na zločin zabití, jakkoli ani žalobce, ani obžalovaný ani obhájce nepřednesli okolností, které by na tento zločin poukazovaly. Uznal-li soud potřebu otázky eventální, byla by prý přišla v úvahu jen otázka na přečin dle §u 335 tr. zák., protože obžalovaný, jenž svou manželku dle tvrzení obžaloby nejprv omráčil, dal pak její hlavu do smyčky v domnění, že jest mrtva, by stopu svého jednání zahladil. Než stížnosti nelze přisvědčiti. Ve příčině otázky na přečin dle §u 335 tr. zák. jest sama stížnost na stanovisku, že okolnosti, tento přečin zakládající, při hlavním přelíčení nikým nebyly tvrzeny, takže nebyl soud povinen tuto otázku ve smyslu §u 320 tr. ř. dáti. Pouze porušení povinnosti, určitou otázku dáti, mohlo by založiti uplatňovaný zmatek. Pokud jde o otázku na zabití, skutečně danou, sluší připustiti, že ani tu nebyly nikým tvrzeny skutečnosti, jež by na usmrcení Boženy F-ové v jiném úmyslu, než vražedném poukazovaly. Než právo soudu k otázce eventální není vázáno týmiž předpoklady, jako jeho povinnost, v §u 320 tr. ř. stanovená. Právo, určitou otázku dáti, není vyloučeno již tím, že nebylo tu předpokladů §u 320 tr. ř. Byť by i bylo možno připustiti, že by dání otázky eventuální alespoň tehdy mohlo přivoditi zmatek dle §u 344 čís. 6 tr. ř., kdyby otázka taková byla dána, jakkoli dle výsledků hlavního přelíčení dotyčná eventualita byla přímo vyloučena, v tomto případě není tomu tak. Zločin vraždy a zločin zabití kryjí se navzájem co do zevnějšího činění úplně. Rozdíl spočívá jen ve zlém úmyslu, jenž v případě zločinu vraždy čelí přímo k usmrcení, kdežto v případě zločinu zabití stačí, by pachatel jednal jen v jiném úmyslu nepřátelském. V tomto případě poukazoval ovšem způsob provedení činu a zjištěná příčina smrti v první řadě na vraždu, pakliže porotci nepřipojili se k obhajobě obžalovaného, že šlo o pouhou samovraždu. Než přes to nelze tvrdili, že eventualita zabití byla za všech okolností vyloučena. Předcházelť dle stop zlého nakládání na mrtvole shledaných oběšení výstup, pří čemž oběť byla ztýrána a na různých místech těla údery zraněna. Nebylo lze, zcela vyloučiti možnost, že si pachatel v nejvyšším rozčilení téměř nevyhnutelný smrtelný účinek pověšení asi bezvědomé Boženy F-ové vůbec, neb alespoň jasně neuvědomil, zejména když celý příběh trval dobu poměrně krátkou, a nelze v tom spatřovati postup protizákonný, když soud porotní otázkou na zabití vedl porotce k tomu, by skutek i s tohoto hlediska zvláště zkoumali. Než, i kdyby v postupu porotního soudu snledáno bylo skutečně porušení předpisu §u 320 tr. ř., brání předposlední odstavce §u 344 tr. ř. jeho uplatňování jako zmatku. Skutečnost, že porotci k eventuální otázce na zabití přisvědčili jednomyslně, nepřipouští pochyby o jich přesvědčení, že Božena F-ová nezahynula samovraždou, nýbrž rukou obžalovaného. Za těchto okolností nemůže býti pochyby, že eventuální otázka nebyla obžalovanému na újmu, nýbrž zřejmě k prospěchu, poněvadž vedla porotce k tomu, by, nepřisvědčíce k otázce hlavní na vraždu, umožnili kladnou odpovědí k eventuální otázce, by obžalovaný nebyl uznán vinným vraždou, nýbrž zločinem zabití, který se tresce daleko mírněji.
S hlediska zmatku §u 344 čís. 12 tr. ř. vytýká stížnost rozsudku překročení meze trestní sazby, podmíněné okolnostmi přitěžujícími, v zákoně jmenovitě uvedenými, protože vyměřil trest obžalovanému dle druhé sazby §u 142 tr. zák. od 10—20 roků, jakkoli poměr manželský není zvláštním závazkem, jenž by dle zákona vyšší tuto sazbu podmiňoval. Než nikoli názor stížnosti, nýbrž názor porotního soudu sluší označiti správným. Neboť zvláštní závazek dle §u 142 tr. zák. jest tu vždy, když všeobecná povinnost, nesáhafi na život bližního, sesílena jest zvláštními právními vztahy mezi pachatelem a usmrceným. Že však takový zvláštní vztah založen jest smlouvou manželskou s jejími v §u 44 obč. zák. upravenými závazky, zejména závazkem, vzájemně se podporovati, jest na snadě. Právem proto použito bylo vyšší trestní sazby §u 142 tr. zák. a na jejím podkladě trest vyměřen.

Citace:

č. 1437. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 26-28.