Čís. 1616.

Křivě vypovídá (§ 199 a) tr. zák.) a nedopouští se jen deliktu putativního, kdo potvrzuje proti svému lepšímu přesvědčení, že ví něco z vlastního poznání, byť í postup, jenž byl prý předmětem jeho vnímání, skutečně se odehrál.
Ucházení se o křivé svědectví dopouští se, kdo si jest vědom, že svědek to, co podle jeho návodu má vypovídati, z vlastního poznání neví a že jest o pravdivosti opaku přesvědčen, při čemž jest úplně lhostejno, zda uchazeč sám je přesvědčen, zdali ten který fakt nebo postup odporuje skutečnosti čili nic.
(Rozh. ze dne 23. dubna 1924, Zm I 41/24.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl v neveřejném zasedání zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského jakožto nalézacího soudu v Liberci ze dne 10. října 1923, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu dle §§ů 197, 199 a) tr. zák, mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnosti nelze přiznati oprávněnosti, pokud s hlediska důvodu zmatečnosti dle čís. 5 a věcně i dle čís. 9 a) §u 281 tr. ř. doličuje, že skutková podstata zločinu podvodu v subjektivním ohledu není zjištěna, že zejména zlý úmysl, při zločinu podvodu předpokládaný, není dokázán, a že to, co soud v tomto ohledu zjišťuje, samo o sobě ještě nenaplňuje podstaty zločinu podvodu. Řešení otázky, zda bylo se ucházeno o křivé svědectví, nezávisí na tom, zda výpověď, o niž se ucházeno, kryje se se skutečností, t. j. s faktem nebo postupem ve světě zjevu skutečně existujícím, skutečně se odehravším, aniž na tom, zda si uchazeč byl toho vědom, že to, co má býti potvrzeno, skutečnostem odporuje. Svědectví dlužno považovati za křivé i tehdy, ukazuje-li se při porovnávání obrazu ve výpovědi svědecké obsaženého, že obraz ten nekryje se s tím, co svědek na základě svého vlastního poznání ví. Neboť svědek nepotvrzuje neb aspoň nemá potvrditi fakta ve světě se odehravší, nýbrž jest ná něm, by reprodukoval správně své vjemy o těchto faktech nebo postupech, pokud vjemy ty staly se částí jeho vědomí. Vypovídá tedy křivě a nedopouští se jen deliktu putativního, potvrzuje-li proti svému lepšímu přesvědčení, že ví něco z vlastního poznání, byť i postup, jenž byl prý předmětem jeho vnímání, skutečně se odehrál. Dopouští se tudíž ucházení o křivé svědectví ten, kdo si jest vědom, že svědek to, co podle jeho návodu má vypovídali, z vlastního poznání neví, a že jest o pravdivosti opaku přesvědčen, při čemž jest úplně lhostejným, zda uchazeč sám je přesvědčen, zdali ten který fakt nebo postup odporuje skutečnosti čili nic.

Citace:

č. 1616. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 349-350.