Čís. 1685.

§ 45 min. nař. čís. 81 ř. zák. z roku 1910 nevyčerpáva všechny případy opatrnosti, nutné k zamezení nehody.
Jízda automobilem neděje se vždy za obzvláště nebezpečných okolností (§§y 85 c), 337 tr. zák.).
(Rozh. ze dne 30. června 1924, Zm I 110/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Táboře ze dne 12. ledna 1924, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem proti bezpečnosti života podle §u 337 tr. zák., zrušil však dle §u 290 tr. ř. rozsudek nalézacího soudu a uznal obžalovaného vinným přestupkem §u 335 tr. zák.
Důvody:
Stížnost obrací se proti názoru soudu, že obžalovaný měl, spatřiv na vzdálenost k zastavení zcela postačující, před sebou na silnici dítě, dle §u 45 min. nař. čís. 81 ř. zák. z roku 1910 buďto zastaviti, nebo pomalu v dostatečně velkém oblouku dítě minouti tak, aby auto v každém okamžiku mohl zastaviti. Pro posléz uvedené opatření není prý podkladu v §u 45 cit. min. nař., tím však, že rozsudek na ně poukazuje, sám nepřímo uznává, že tu nebylo nutnosti, auto zastaviti. Než sluší poukázati na to, že § 45 min. nař. nevyčerpáva všechny opatrnosti, jichž sluší použiti, by se předešlo úrazu při řízení automobilu, a že vedle něho v platnosti zůstává všeobecný předpis §u 335 tr. zák., jenž ohrožuje trestem nejen každé opomenutí, o němž pachatel dle zvlášť vyhlášených předpisů, nýbrž i takové, o němž již dle přirozených jeho následků, které každý snadno poznati může, nebo podle svého povolání nebo vůbec zvláštních svých poměrů seznati může, že jest životu, zdraví nebo bezpečnosti těla nebezpečné. Zmateční stížnost sama připouští, že opatření, soudem naznačené, třebaže není předepsáno ministerským nařízením, jest někdy nejlepší cestou k zamezení nehody. A připustil-li rozsudek, že by v projednávaném případě i toto opatření bylo snad k zamezení úrazu postačilo, nevyslovil tím naprosto, že zastavení automobilu, jak na ně poukazuje § 45 min. nař. nebylo nutné, zejména, když právě obžalovaný in eventum odporučeného opatření vůbec neučinil. V případě tom nastala nutnost, na níž poukazuje § 45 min. nař., dle něhož se obžalovaný doznané nezachoval. Okolnost, že celkem nejel s velkou rychlostí a že se snažil dítěti se vyhnouti, nemůže odpovědnost jeho vyloučiti, nýbrž toliko vinu jeho zmírniti, když nehoda skutečně nastala. Není pochyby, že v tomto případě i nedostatečný dozor nad dítětem, ba i náhoda nehodu spoluzavinila. Než okolnosti ty nevylučují ani trestní odpovědnosti pachatelovy, jenž sám náležité opatrnosti postačitelnou měrou nepoužil, ani příčinného vztahu mezi zaviněným jednáním a nastalým výsledkem. Bylo proto zmateční stížnost jako bezdůvodnou zavrhnouti.
Při přezkoumávání rozsudku shledal však nejvyšší. jako zrušovací soud, že ve směru stížností neuplatňovaném bylo v neprospěch obžalovaného použito nesprávně trestního zákona, pokud nalézací soud na základě rozsudkových zjištění podřadil trestný čin obžalovaného pod ustanovení §u 337 tr. zák. Rozsudek neuvádí v důvodech, proč čin obžalovaného podřaďuje pod ustanovení §u 337 tr. zák., maje patrně za to, že pouhá skutečnost, že uraz zaviněn byl automobilem, odůvodňuje podradění trestného skutku pod § 337 tr. zák. Jest nepochybno, že automobily nelze řaditi mezi předměty, vypočtené jmenovitě v §u 85 písm. c) tr. zák.; tomuto pojetí brání ustanovení článku IV. uvozovacího zákona k trestímu zákonu, jímž obdobné používání předpisů trestního zákona je zapovězeno, ve spojení se skutečností, že automobily nejsou v §u 85 písm. c) tr. zák. uvedeny. Lze však podřaditi zaviněný úraz pod ustanovení §u 337 tr. zák. tehdy, byl-li přivoděn za okolností zvláště nebezpečných. Dlužno ovšem připustiti, že při automobilech již pro jejich strojovou konstrukci, hnací sílu, vyvinutelnou rychlost, tíhu, setrvačnost v pohybu a pod. ono nebezpečí pravidelně může býti přivoděno, leč s druhé strany konkrétní okolnosti mohou v jednotlivém případě toto pravidelné nebezpečí paralysovati, zejména, pohybovalo-li se auto tak mírnou rychlostí, že se rovnalo v pohybu jen obyčejnému povozu, a mohlo-li proto svůj pohyb na ráz zastaviti. Nalézací soud, poukazuje zejména k seznání svědků, že obžalovaný před úrazem stále a stále zmírňoval rychlost, výslovně zjistil, že obžalovaný jel mírnou rychlostí, jež by byla umožnila, by obžalovaný, spatřiv před sebou dítě na sinici, automobil včas zastavil, kdyby byl, používaje povinné opatrnosti, tak učinil a neomezil se na pouhé dávání výstražných znamení a zmírněni rychlosti. Z toho plyne, že nalézací soud na základě zjištění, jež učinil, neprávem dospěl k závěru, že jednání (opomenutí), obžalovanému dle §u 335 tr. zák. přičítatelné, stalo se za obzvláště nebezpečných okolností v §u 85 pism. с) tr. zák. uvedených, a že rozsudek soudu prvé stolice, pokud jím trestný čin obžalovaného byl kvalifikován dle §u 337 tr. zák. a nikoliv toliko podle §u 335 tr. zák., jest právně pochybeným a dle čís. 10 §u 281 tr. ř. zmatečným., Bylo jej proto dle prvního odstavce §u 290 tr. ř. zrušiti a dále po rozumu §u 288 čís. 3. tr. ř. uznati ve věci samé.

Citace:

č. 1685. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 478-480.