Čís. 1628.

Zákon na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.
Okolnost, že vlastním účelem řeči, pronesené při schůzi obecního zastupitelstva, byla kritika poměrů za republiky, nevylučuje úmyslu pachatelova hanobiti republiku, a způsobilosti projevu, snížiti vážnost republiky a ohroziti obecný mír v ní (§ 14 čís. 5 zákona).
(Rozh. ze dne 10. května 1924, Kr I 822/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Táboře ze dne 31. října 1923, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle §u 14 čís. 5 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n., mimo jiné z těchto důvodů:
Po stránce hmotněprávní (§ 281 čís. 9 a) tr. ř.) shledává stížnost výrok o vině právně pochybeným, poněvadž zjištěný výrok neopodstatňuje vůbec skutkové povahy soudně trestného činu, najmě přečinu dle §u 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky. Výrok nebyl prý ničím jiným než ostrou, ale přípustnou kritikou, žádným hanobením, tím méně surovým nebo štvavým, a nebyl způsobilým, snížiti vážnost republiky neb ohroziti obecný mír. Než okolnost, že vlastním účelem řeči byla prý ostrá kritika poměrů za republiky, což ostatně soud nalézací nezjišťuje, nevylučuje sama o sobě, že kritika ta v jednotlivých obratech zvrátila se až na vědomé hanobení republiky, jak zjišťuje to rozsudek ohledně zažalovaného obratu vzhledem k chování se stěžovatelovu při jiných příležitostech. Že se hanobeni to stalo způsobem surovým, ani rozsudek netvrdí, netřeba se tedy otázkou tou zabývati. Způsob štvavý vyplývá ale nejen z tvrzení, že čím dříve republika se rozpadne, tím lépe bude pro její příslušníky, nýbrž i z poukazu na domnělé poměry v úřednictvu a četnictvu, kteří prý jen leží, nic nedělají, a to na úkor poplatnictva. Úmysl, hanobiti republiku, a způsobilost, snížiti vážnost republiky a ohroziti obecný mír v ní, nejsou však vyloučeny okolností, že řeč pronesena byla při schůzi obecního zastupitelstva, nikoli snad v užším kroužku stejně smýšlejících osob. Naopak právě v takovém prostředí jest pokus, propagovati protirepublikánské smýšlení, nebezpečnějším a trestuhodnějším. Neboť v kroužku stejně smýšlejících možno čítati převážně jen s utvrzením posluchačů v jich beztak již stávajícím smýšlení, kdežto v širším kruhu dáno jest nebezpečí, že osoby, dosud loyálně smýšlející, mohou ve svém názoru býti otřeseny a do protivného tábora vehnány.

Citace:

č. 1628. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 370-371.