Čís. 1779.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
Nespadá pod ustanovení §u 1 čís. 3 zákona, staví-li se proti sobě obyvatelé zemí (Čechové proti Moravanům) bez ohledu na národnost.
První skutková podstata čís. 1 §u 11 má v podstatě na mysli případy §u 496 tr. zák. Nespadá sem, nýbrž jest »obviněním« ve smyslu druhé skutkové podstaty tohoto §u, vytýká-li se presidentu republiky stranění určité skupině obyvatelstva (Čechům) oproti skupině druhé (Moravanům).
Zástupem (§ 39 zákona) jest nahodilé sejití se většího počtu lidí,
při němž osobnost jednotlivce ustupuje do pozadí a nepadá na váhu
a při němž je dána možnost, že výrok dojde k sluchu neohraničeného
počtu osob a tím i značnějšího rozšíření.
(Rozh. ze dne 31. října 1924, Zm II 328/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 30. dubna 1924, pokud jím byl obžalovaný František D. podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přečin podle §u 14 čís. 3 zákona na ochranu republiky a pokud jim byl uznán vinným toliko přestupkem §u 11 čís. 1 téhož zákona, vyhověl, pokud čelilo proti odsouzení obžalovaného jen pro přestupek podle §u 11 čís. 1 citovaného zákona, zrušil napadený rozsudek ve výroku tom jako zmatečný a vrátil věc soudu první stolice k opětnému projednání a rozhodnutí v rozsahu zrušení. Zmateční stížnost, pokud čelila proti sprošťujícímu výroku pro přečin dle §u 14 čís. 3 zákona, zavrhl.
Důvody:
Nalézací soud vyloučil objektivní skutkovou podstatu přečinu dle §u 14 čís. 3 zákona na ochranu republiky, poněvadž obžalovaný, stave proti sobě Čechy a Moravany, mínil tím nesporně obyvatele Čech na straně jedné a Moravy na straně druhé bez ohledu na národnost té které země a nepopuzoval tak k zášti proti jednotlivým skupinám obyvatelstva — zde Čechů — pro jejich národnost, takže pro odchylný názor obžaloby není tu podkladu. Hledí-li zmateční stížnost ze znění výroků dovoditi, že při nich měl obžalovaný nepochybně na zřeteli Čechy jako národ a ne jako zeměpisný pojem a že proto popuzoval k zášti proti Čechům, byť i jen v Čechách bydlícím, tedy přece jen proti určité skupině obyvatelů pro jejich národnost, neprovádí tím ve skutečnosti uplatňovaný jí zmatek §u 281 čís. 9 a) tr. ř., brojíc toliko způsobem v rámci zmateční stížnosti dle §§ů 258, 288 čís. 3 tr. ř. nepřípustným proti přesvědčení soudu po stránce skutkové, ježto zjištění smyslu slovného výroku pachatelova jest zjištěním skutkovým, nikoli podřaděním pod zákon. Není proto stížnost takto provedená způsobilým podkladem pro přezkoumání rozsudku soudem zrušovacím v rámci zmateční stížnosti po stránce právní; i bylo zmateční stížnost zavrhnouti, aniž bylo třeba zabývati se další otázkou, zda nalézací soud správně vyřešil otázku veřejnosti, ježto okolnost ta při nedostatku objektivní skutkové podstaty nemá více rozhodujícího významu.
Částečně odůvodněna jest však zmateční stížnost, pokud z důvodu §u 281 čís. 10 tr. ř. napadá rozsudek, odsuzující obžalovaného toliko pro přestupek dle čís. 1, nikoliv pro přečin dle čís. 2 §u 11 zákona na ochranu republiky. Ovšem nelze sdíleti bez výhrady názor státního zastupitelství, přešlý též do rozsudku, že výrok, že též president Masaryk drží více při Češích, mezi nimiž v Praze žije, a o ostatní se nestará (nebo dle udání jiných: »Masaryk jest také Čech, drží s Čechy a nás Moravany nezná«), tvoří ublížení na cti »hrubě zneuctívajícím projevem« (první skutková podstata čísla prvého §u 11), poněvadž tu míněny jsou v podstatě případy, zahrnuté v §u 496 tr. zák. (viz Milota str. 46, 5), a závadný výrok nejde právě ve formě tak daleko, že by v něm spatřována býti mohla přímo nadávka. Výrok ten spadá spíše pod hledisko druhé skutkové podstaty (obvinění), poněvadž se v něm vytýká presidentu stranění vůči obyvatelům Čech oproti obyvatelům ostatních zemí Čsl. republiky, tedy jednání a smýšlení, které se vzhledem k postavení presidenta republiky s jeho slibem dle §u 65 ústavní listiny nesrovnává, takže výtkou takovou vážně ohrožuje se jeho čest. Tu ovšem vyžaduje zákon po stránce subjektivní vědomí pachatelovo, které rozsudek ze svého nesprávného hlediska zjišťovati neměl příčiny. Než s toho i s onoho hlediska zřejmě pochybenou jest kvalifikace zjištěného činu jako přestupku, odůvodněná v rozsudku tím, že výrok nebyl pronesen veřejně, jak vyžaduje toho § 11 čís. 2 zákona na ochranu republiky. Dle zjištění rozsudku pronesen byl výrok v hostinci, kde přítomno bylo asi 25 až 27 hostů. Jelikož šlo toliko o hosty nahodilé, nikoli o osoby, jež se sešly úmyslně k určitému společnému účelu, odpadá ovšem vykonání činu »ve shromáždění«. Než neprávem vylučuje rozsudek pronesení slov »před zástupem« (§ 39 zákona). Pokud seznati lze z ne zcela jasných úvah důvodů, připouští sice nalézací soud, že počet 27 osob vyhovuje asi většímu množství, jaké pojmově předpokládá »zástup« a jeho synonyma »shluk, houf«, vylučuje však vzhledem k tomu, že šlo o nahodilé hosty v hostinci, že tu byla zákonem předpokládaná možnost, že výrok dojde k sluchu neohraničeného počtu osob a tím značnějšího rozšíření, pachatelem předvídatelného. Než k pojmu zástupu vyhledává se toliko sejití se většího počtu osob, z té neb oné příčiny na některém místě nahodile se seskupivších, přičemž osobnost jednotlivce ustupuje do pozadí a nepadá na váhu (Sb. n. s. čís. 1613). Předpokladům těmto vyhovuje i sejití se 25 až 27 hostů ve všeobecně přístupné hostinské místnosti, jako v případě přítomném. Za takových okolností dána jest sama sebou již i ona možnost, že výrok dojde k sluchu neohraničeného počtu osob a tím značnějšího rozšíření, pachatelem předvídatelného, pokud jí zákon vyžaduje, stavě pojem »zástup« rovnocenně vedle »shromáždění«. Vyloučil-li tedy rozsudek v tomto případě veřejnost, protože »jest zřejmo, že se o zástup jednati nemůže, nýbrž v úvahu přijíti by mohlo, zda nejedná se o »shromáždění«, pro které však chybí »společný účel sejití se a zvláštní nebezpečí účinku a rozšíření výroku,« a z důvodu toho odmítl podřaditi skutek pod čís. 2 §u 11 zákona, právem označuje jej stížnost právně pochybeným. Poněvadž však, jak uvedeno, v rozsudku nebylo zjištěno, zda si byl obžalovaný vědom, že proneseným obviněním vážně ohrozí čest presidenta republiky, bylo se omeziti na to, rozsudek ve výroku odsuzujícím zrušiti jako zmatečný a vrátiti věc k opětnému projednání a rozsouzení v rozsahu zrušení do prvé stolice.

Citace:

č. 1779. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 657-659.