Čís. 1523.

Smilným (necudným) činem (§ 516 tr. zák.) jest pouze jednání, dotýkající se pudu pohlavního. Předpokládá se dále, že čin byl spáchán za okolností, za kterých bylo očekávati, že vědomost o něm pronikne do širšího kruhu osob a vyvolá v nich pohoršení, a že pachatel byl si toho vědom.
(Rozh. ze dne 27. února 1924, Kr I 599/24.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 17. července 1923, jímž byl stěžovatel uznán vinným přestupkem proti veřejné mravopočestnosti dle §u 516 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a odkázal věc příslušnému okresnímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Stěžovatel, napadaje rozsudek důvodem zmatečnosti dle §u 281 čís. 9 a) tr. ř., vytýká mu, že nesprávně podřadil zjištěné jednání obžalovaného skutkové podstatě §u 516 tr. zák., ač jednání tomuto nedostává se známky smilnosti činu vyžadované skutkovou podstatou §u 516 tr. zák. Výtka tato jest potud správnou, že nalézací soud, ač z této náležitosti skutkové podstaty vychází, shledává ji právně omylně v tom, že čin obžalovaného byl způsobilým uraziti hrubě mravopočestnost a stydlivost a zavdati příčinu k veřejnému pohoršení. Tento právní názor není v souhlasu se zákonem. Soud nalézací přehlédl, že způsobilost činu, uraziti hrubě mravopočestnost a stydlivost a zavdati příčinu k veřejnému pohoršení jest teprve další náležitostí skutkové podstaty §u 516 tr. zák., kteráž v prvé řadě vyžaduje, by čin byl smilným (necudným), kteréžto povahy nenabývá již tím, že měl onu způsobilost. Vždyť za smilný (necudný) čin považovali lze po zákonu jedině takové jednání, které se příčí slušnosti, kteréž vyžaduje mrav ve věcech života pohlavního, tudíž jednání, které mělo vztah k pudu pohlavnímu a to takový, že čin buď vyplynul z pohlavní podrážděnosti pachatelovy nebo směřoval ku podráždění pohlavního pudu jiné osoby. Skutečností, kteréž by tento vztah jednání obžalovaného k pohlavnímu pudu jak po stránce objektivní, tak i subjektivní odůvodňovaly, rozsudek nezjišťuje, jelikož, vycházeje z onoho nesprávného právního výkladu pojmu smilnosti, nezabývá se již dále okolnostmi, které při správném použití zákona bylo by lze nálezu za základ položiti. Pouhý poukaz při odůvodňování výroku o trestu, že obžalovaný jednal »v jakémsi rozčilení«, naprosto nestačí, ježto rozsudek blíže nevytýká, jaké rozčilení má na mysli, zejména že to skutečně bylo rozčilení pudu pohlavního. Mimo to rozsudek nalézacího soudu také při výroku o dalším znaku skutkové podstaty, totiž způsobilosti jednání obžalovaného, vzbuditi veřejné pohoršení, pomíjí skutečnosti, rozhodné pro tuto podstatnou náležitost skutkové podstaty §u 516 tr. zák. Způsobilost tuto totiž shledává v tom, že jednání obžalovaného skutečně zavdalo příčinu k veřejnému pohoršení a to zejména proto, že svědek Karel C., jak prý jde na jevo z jeho výpovědi, vida, že se jedná o věc nehezkou, snažil se Rudolfa H-a k tomu pohnouti, by věc s obžalovaným vyrovnal v dobrotě. Z výroku tohoto je patrno, že nalézací soud shledává porušení mravnosti a stydlivosti způsobem, vzbuzujícím veřejné pohoršení, nikoliv v tom, že již čin obžalovaného sám byl spáchán veřejně, nýbrž v tom, že Rudolfem H-em byl sdělen dále a tím1 dostal se do veřejnosti, u níž pak vzbudil pohoršení. Za tohoto stavu bylo nezbytně nutno zjistiti po stránce objektivní, zda tato pozdější vědomost o činu byla v příčinné souvislosti s jednáním obžalovaného, totiž, zda čin byl spáchán za okolností, za kterých bylo očekávati, že vědomost o něm pronikne do širšího kruhu osob a v nich toto pohoršení vyvolá, dále po stránce subjektivní, zda obžalovaný, dopouštěje se závadného činu, byl si tohoto dosahu svého jednání vědom.

Citace:

č. 1523. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 173-175.