Čís. 1481.

Zákon ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n. o podmíněném odsouzení.
V tom, že nalézací soud nevyslovil se o podmínečném odkladu výkonu trestu (§ 7 (2) zákona) ve výroku rozsudečném, nýbrž pouze v důvodech, nelze spatřovati zmatek ani čís. 5 ani čís. 11 §u 281 tr. ř.
(Rozh. ze dne 5. února 1924, Kr II 580/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl v zasedání neveřejném zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského jakožto nalézacího soudu v Novém Jičíně ze dne 15. listopadu 1923, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem krádeže dle §§ů 171 a 173 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Důvod zmatku čís. 5 a 11 §u 281 tr. ř. spatřuje zmateční stížnost v tom, že výrok o nepřiznání podmíněného odsouzení není uveden ve výroku rozsudku, což prý odporuje plenárnímu nálezu Nejvyššho soudu čís. 268 z roku 1923, sbírky Dr. Vážný čís. 1248. Leč toto plenární usnesení má především na mysli případy, kde v rozsudku otázka, zda obžalovanému má býti povolen podmínečný odklad výkonu trestu, nebyla vůbec řešena, a v případech těch možno uplatňovati zmatek dle čís. 11 §u 281 tr. ř., ježto soud, porušiv zásady zákonem vyslovené (§ 7 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n.), překročil moc trestní. Případu takového však zde není. Nalézací soud vyřkl v rozsudečných důvodech, že dobrodiní podmíněného odsouzení obžalovanému se nepřiznává, a výrok ten též odůvodnil, výrok rozsudku a jeho důvody tvoří nerozlučný celek a jest tudíž stížnost ve věci samé bezpředmětná a nemůže býti podkladem nějakého rozhodnutí. Pokud pak jde o důvod zmatku čís. 5 §u 281 tr. ř., jest sice připustiti, že rozsudkový výrok jest neúplným vzhledem k Ustanovení §u 7 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n., leč neúplnost ta nemá škodlivého vlivu, když z důvodů rozsudečných, s výrokem rozsudku jeden nerozlučný celek tvořících, jest nad veškeru pochybnost zřejmo, že nalézací soud se řešením otázky, zda obžalovanému podmínečný odklad výkonu trestu povolen býti má, čili nic, zabýval, zamítavý svůj výrok odůvodnil a obžalovanému tedy poskytnuta byla možnost, aby do zamítavého výroku podal odvolání, což on též učinil.

Citace:

č. 1481. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 99-99.