Čís. 1618.

Křivého svědectví (§ 199 a) tr. zák.) může se dopustiti i pachatel nebo spoluvinník trestného činu, je-li o tomto činu slyšen jako svědek; jest na něm, by použil práva §u 153 tr. ř.
O »úmyslu způsobiti škodu« (§ 197 tr. zák.) nelze mluviti tam, kde jde o pouhé vyrovnání schodku, jenž, nastav v zásobách uhlí jednoho služebního odboru státních drah (topírny), vyvážen byl zároveň stejným přírůstkem v zásobách jiného služebního odboru těchto drah (dopravního úřadu), jemuž uhlí to bylo správcem topírny půjčeno a tam dopravním úředníkem zpronevěřeno.
(Rozh. ze dne 25. dubna 1924, Kr I 556/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného Františka B-e do rozsudku porotního soudu v Hoře Kutné ze dně 15. května 1923, pokud jim stěžovatel byl uznán vinným zločinem zpronevěry podle §u 181 tr. zák. a zločinem podvodu podle §§ů 197, 199 písm. a) tr. zák. Naproti tomu vyhověl zmateční stížnosti obžalovaného Ladisl. В-e potud, že zrušil výrok porotců na· osmou eventuální otázku, na šestou a sedmou dodatkovou otázku, pokud .se vztahuje na tohoto obžalovaného, jakož i na výroku tom spočívající rozsudkový výrok, jímž tento obžalovaný uznán byl vinným zločinem podvodu podle §§ů 197, 200 a 203 tr. zák. jako zmatečné a odkázal věc do nejbližšího porotního. zasedání krajského jako porotního soudu v Hoře Kutné, by v rozsahu zrušení byla znova projednána a rozhodnuta. V otázkách, o něž tu jde, uvedl v
důvodech:
Rozsudkový, výrok, jímž obžalovaný František B. uznán byl vinným zločinem podvodu podle §§ů 197, 199 a) tr. zák., napadá zmateční stížnost, dovolávajíc se důvodů zmatečnosti čís. 10 b), 11 správně čís. 10 a) — §u 344 tr. ř., jedinou námitkou,, že totiž stěžovatelova výpověď není výpovědí svědeckou, nýbrž-výpovědí obviněného, na kterou, poněvadž obviněný není podle §u 202 tr. ř. povinen, k vině se doznati, a nesmí k doznání nikým býti donucován, nelze použiti ustanovení §u 199 a) tr. zák. Připomenouti sluší, že námitka dle svého slovného znění a vnitřního obsahu směřuje pouze proti oné části rozsudkového výroku, kterou podřaděno bylo skutkové podstatě uvedeného zločinu stěžovatelovo jednání, spočívající v tom, že dne 17. února 1921 a dne 3. února 1922 v K., v trestní věci proti Josefu Č-ovi a spol. pro přečin §u 7 lichevního zákona na okresním soudě v K. vydal křivé svědectví, tak, že další část téhož výroku zůstává zmateční stížností nedotčena. Zmateční stížnost dovolává se toho, že stěžovatel sám byl rozsudkem krajského soudu v K. ze dne 28. března 1923 uznán vinným přečinem předražovaní, že tedy v době svého výslechu sám byl pachatelem nebo spoluvinníkem trestného činu, o němž byl vyslýchán jako svědek. Zmateční stížnosti nelze přiznati oprávnění. Trestní řád nevylučuje přípustnosti svědeckého výslechu osob, které samy jsou pachateli nebo spoluvinníky dotyčného trestného činu nebo jsou pro takový čin soudně stíhány. Nejsouť osoby takové uvedeny ani mezi těmi, kdož podle §u 151 tr. ř. nesmějí býti slyšeni jako svědci pod zmatečností výpovědi, ani mezi osobami, které jsou podle §u 152 tr. ř. z povinnosti k vydání svědectví sproštěny. Pouze do přísahy nesmějí býti pod zmatečnosti přísahy vzaty dle §u 170 čís. 1 tr. ř. osoby, které samy jsou usvědčeny nebo jsou v podezření, že trestný čin, ohledně něhož jsou slyšeny, spáchaly nebo na něm účast braly. Dle spisů trestní věci proti Josefu Č-ovi a spol. pro přečin, pokud se týče přestupek podle §u 7 lichev. zák. okresního soudu v K., byl však stěžovatel, slyšen byv v obojím případě mimo rámec hlavního přelíčení, vyslýchán nepřísežně. Stěžovateli příslušelo arci dobrodiní §u 153 tr. ř., bylo však jeho věcí, by byl vznesl nárok na poskytnutí dobrodiní toho, nebyl-li na ně soudcem upozorněn.
Naproti tomu nelze upříti oprávnění stížnosti obžalovaného Ladislava B-e, pokud, dovolávajíc se důvodů zmatečnosti čís. 10 a), 11 — správně jen 10 a) — §u 344 tr. ř. namítá, že výrokem porotního soudu byl skutkové podstatě zločin podvodu podřaděn čin, který nevykazuje všech pojmových náležitostí řečené skutkově podstaty. Přisvědčiti jí nelze, pokud se snaží dovoditi, že stěžovatelův čin je pouhm pokleskem disciplinárním. Ani skutečnost, že byl stěžovatel nálezem disciplinárního dvoru ministerstva železnic ze dne 20. ledna 1923 uznán vinným přečinem podle §§ů 18, 31, 33 a 95 služ. ř., nebyla naprosto na překážku tomu, by totéž jednání stěžovatelovo nebylo samostatně stíháno a souzeno také jako trestný čin, spadající pod pravomoc soudní. Pochybnou jeví se naproti tomu správnost rozsudkového výroku, pokud se jím vyslovuje, že omylem, v nejž uvedl stěžovatel svým lstivým činěním správu čsl. státních drah, měla tato na své majetnosti utrpěti škodu (2000 Kč převyšující). Nehledě k tomu, že výrok nekryje se přesně s kladnou odpovědí porotců k osmé eventuální otázce a k šesté otázce dodatkové, dle níž způsobená škoda nebo škoda, ku které směřoval zlý úmysl pachatelův, čiřil více než 2000 Kč, označuje se ve výroku tom jako cíl, který sledoval stěžovatel svým lstivým činěním, aby vyrovnal schodek uhlí topírenského, nastalý zapůjčením většího množství vagonů uhlí toho topírnou v K. dopravnímu úřadu tamtéž. Zmateční stížnost namítá právem, že o škodě a ovšem ani o úmyslu, škodu způsobiti, nelze mluviti tam, kde šlo o pouhé vyrovnání schodku, který, nastav v zásobách uhlí jednoho služebního odboru státních drah (topírny), vyvážen byl zároveň stejným přírůstkem v zásobách uhlí jiného služebního odboru těchto drah (dopravního úřadu), jemuž uhlí to bylo půjčeno. Že by onou škodou způsobenou, pokud se týče škodou, ku které směřoval zlý úmysl stěžovatelův, byla v otázce a v rozsudku míněna škoda, která způsobena byla oněmi činy obžalovaných Františka B-e a Karla Š-y, které rozsudkem podřaděny byly skutkovým podstatám zločinu’zpronevěry podle §u 181 tr. zák., pokud se týče zločihu pbdvodu podle §§ů 197, 200 tr. žák., je nemyslitelno, uváží-li se, že osmá eventuální otázka i rozsudkový výrok, vztahující se na stěžovatele, vylučují předpoklad, z něhož vycházel obžalovací spis, že stěžovatel jednal u vzájemném dorozumění s oběma dalšími obžalovanými. Není ovšem vyloučena možnost, že porotní soud mínil škodou v osmé eventuální otázce i v rozsudkovém výroku, na ní založeném, jinou jakousi škodu; jíž se však z nejasného znění jak otázky tak výroku dopátrati nelze, takže není vyloučena také možnost výkladu,· že jí míněn jest onen schodek uhlí topírenského, v němž však, poněvadž byl vyvážen přírůstkem v zásobách uhlí dopravního úřadu, spatřovati škodu, ať již správě čsl. státních drah Skutečně způsobenou, neb stěžovatelem zamýšlenou; bylo by právně pochybeno. Porotci mohli však po případě míti na mysli škodu, povstalou z činnosti Stěžovatelovy tím způsobem, že nesprávným jeho vykazováním spotřeby uhlí byla umožňována zpronevěra Františkem B-em provedená.

Citace:

č. 1618. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 351-353.