Čís. 1693.

Právo opravy ve smyslu §u 19 tisk. zák. přísluší těm, kdož mohou býti dle §u 492 tr. zák. předmětem urážky na cti.
Volební strana (skupina) jest korporací zákonem uznanou ve smyslu §u 492 tr. zák. a jako taková oprávněna k opravě, a to i ohledně takového článku, který se jí výslovně netýká, nýbrž uvádí jen skutečnosti, týkající se osob v článku jmenovitě neuvedených, označených však za příslušníky sírany.
Oprava překročuje meze §u 19 tisk. zák., snaží-li se vyvraceti výtky, jež domnívá se vyčisti z dotyčného článku, jež však nejsou v něm obsaženy.
Zodpovědný redaktor jest oprávněn odepříti uveřejnění celé opravy, neodpovídá-li třeba jen z části nebo i v jediném bodu podmínkám §u 19 tisk. zák.
(Rozh. ze dne 7. července 1924, Zm I 393/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem: Rozsudky okresního a krajského jako odvolacího soudu v Chebu, odsuzujícími obžalovaného pro přestupek podle § 21. tiskového zákona, byl porušen zákon v §§ech 19. a 21. tisk. zák., rozsudky ty se zrušují a obžalovaný sprošťuje se ve smyslu §u 259 č. 3 tr. ř. z obžaloby pro tento přestupek.
Důvody:
Rozsudkem okresního soudu v Chebu ze dne 17. ledna 1924 byl František H., zodpovědný redaktor periodického časopisu »Westböhmische Zeitung« v T., uznán vinným přestupkem podle §u 21. tisk. zákona, spáchaným tím, že zdráhal se dáti opravu, k vytištění mu zaslanou podle §§ů 19 a 20 zákona o tisku místní skupinou německé strany živnostenské v T., tím způsobem a v tom čase, jak zákonem nařízeno, vytisknouti, a odsouzen nepodmíněně podle §u 21 tisk. zákona k pokutě 50 Kč, v případě nedobytnosti do vězení v trvání 5 dnů a dle §u 389 tr. ř. k náhradě útrat trestního řízení. Zároveň bylo obžalovanému po rozumu §u 21 odstavec druhý tisk. zákona uloženo, by opravu vytiskl v čísle ze dne 23. ledna 1924 způsobem, v §u 19 tisk. zákona naznačeným, jakož i nařízeno, aby se vydávání per. časopisu »Westböhmische Zeitung« zastavilo, až této povinnosti zadost učiní. Odvolání obžalovaného co do výroku o vině a trestu, včas ohlášené a provedené, krajský soud v Chebu rozsudkem ze dne 30. ledna 1924 zamítl jako neodůvodněné a odsoudil odvolatele k náhradě útrat řízení odvolacího. Oba rozsudky vyslovují názor, že zaslaná oprava odpovídá předpisům §u 19 tisk. zák. V otázce legitimace žalující strany k žádosti za opravu poukazuje první soudce k tomu, že stranu politickou pokládati jest za spolek a proto přiznati jí oprávnění, aby za opravu požádala, kdežto odvolací soud, zjistiv dotazem na okresní správu politickou, že ona místní skupina spolkem není, přiznává žalující straně toto oprávnění v úvaze, že jest podle přípisu okresní politické správy politickou stranou, státem uznanou a vykonává také různé funkce veřejnoprávní.
Uvedenými rozsudky byl porušen zákon v §§ech 19 a 21 tisk. zák. Vzhledem k možným pochybnostem, zda politické straně přznati jest oprávnění, by žádala za opravu podle §u 19 tisk. zák. budiž předesláno toto: Základní myšlenka opravy ve smyslu §u 19 zák. tisk., otevírati sloupce periodického tisku tomu, kdo jím byl uražen a takto pečovati »o rovnost zbraní v boji, který se odehrává před veřejným míněním« (Liszt), poukazuje asi rovněž na úmysl zákonodárce, by poskytoval tento prostředek ochrany cti těm, pokud se týče legitimovaným zástupcům oněch, kteří mohou býti podle platného trestního zákona předmětem urážky na cti. Rozlišování §u 19 tisk. zák. mezi úřadem a súčastněnou osobou soukromou zdůrazňuje rozdíl ten zřejmě jen vzhledem k různému objemu práva jich ve smyslu druhého odstavce §u 19 tisk. zák., nemá však na mysli, obmezovati právo k opravě na osoby fysické. Opak nevyplývá ani z doslovu ani z tendence zákona, nehledě k tomu, že by nebylo lze nahlédnouti, proč by zákonodárce právě nárok na opravu obmezil na osoby fysické a úřady, nevylučuje ostatní objekty urážek na cti z práva žalovati pro urážky takové spáchané tiskem. Řešení otázky, zda politická strana, správněji řečeno volební strana, po případě místní skupina takové strany jest oprávněna k opravě čili nic, nezáleží tedy ani na řešení otázky, zda svaz takový jest osobou právnickou čili nic, nýbrž sejde na tom, zda možno dotyčný svaz osob stejně politicky smýšlejících podřadili pod pojem kolektivních jednot osob fysických, v §u 492 tr. zák. jako předměty urážky na cti uznaných. Na otázku tu dlužno odpověděti kladně. Právem uvádí v tom směru odvolací soud, že politické strany (scil. ve smyslu řádu volení) vykonávají i veřejné funkce. Stačí poukázati na ustanovení §§ů 12, 17, 20 a násl. zák. ze dne 31. ledna 1919, čís. 75 sb. z. a n., kterým vydává se řáď volení do obcí republiky Československé, na §§y 9—14, 21 a násl. zákona ze dne 29. února 1920, čís. 123 sb. z. a n., kterým vydává se řád volení do poslanecké sněmovny, na obdobná ustanovení zákona z téhož dne čís. 124 sb. z. a n. o složení a pravomoci senátu a zákona ze dne 14. dubna 1920 o volbách župních župních zastupitelstvech a okresních výborů čís. 330 sb. z. a n., jakož i zejména na §§y 12 čís. 2 a), a 13 odstavec druhý o volebním soudě ze dne 29. února 1920, čís. 125 sb. z. a n., jimiž přiznána volebním stranám (skupinám) legitimace k podání stížností, pokud se týče návrhů tam uvedených. Všechna tato ustanovení jednají o stranách jako o sborech, nadaných právy a povinnostmi veřejnoprávními, jednajících zmocněnci a jejich náhradníky a dlužno tedy volební stranu (skupinu) pokládati za korporaci zákonem uznanou ve smyslu §u 492 tr. zák. a jako takovou za oprávněnu k opravě ve smyslu §u 19 tisk. zák. jejími zmocněnci neb náhradníky jejich (srov. též Liszt, Lehrbuch des öst. Pressrechtes, 1878 str. 179 a 180). Že žalující osoby v projednávaném případě jsou skutečně zmocněnci místní skupiny dotyčné strany neb náhradníky jejich ve smyslu volebních řádů a tudíž legitimováni k opravě jménem skupiny, obžalovaný sám nikdy nepopíral a nebylo proto na soudech, by okolnost tu zvlášť zjistily a odůvodnily. Pochybným mohlo by býti také, zda volební strana nebo místní skupina strany jest oprávněna k opravě článku, který se jí výslovně netýká, nýbrž uvádí jen skutečnosti, týkající se osob, v článku jmenovitě neuvedených, označených však jako příslušníci strany. Dlužno přiznati oprávnění k opravě v tomto případě straně, má-li jako taková zájem, by nepravdivé, skutečnému stavu věci odporující sdělení bylo na pravou míru uvedeno, neboť v tomto případě nutno pokládati ji za osobu »súčastněnou« ve smyslu §u 19 tisk. zák. Zájmu strany však může se týkati nejen politické počínání si jednotlivých příslušníků, nýbrž dokonce i soukromé jejich chování se, jak dokázáno zneužitím zpráv o trestných nebo nečestných činech jednotlivců k útokům více nebo méně skrytým na strany, jichž členy byli pachatelé. Zájem ten uznává ostatně i zákonodárce v druhém odstavci §u 13 zákona o volebním soudě, poskytuje volebním stranám (skupinám) právo, by se domáhaly rozhodnutí volebního soudu, že člen Národního shromáždění pozbývá mandátů proto, že přestal býti z důvodů nízkých a nečestných příslušníkem strany. Že volební strana po případě její místní skupina měla zájem, by zpráva o domnělém chování se jejich příslušníků byla opravena, nelze vzhledem k obsahu zprávy pochybovat; uváži-li se zřejmá tendence článku, útočiti celým jeho obsahem na stranu živnostenskou a snížiti ji a to i hanobením jednotlivých jejich příslušníků.
Než, kdežto sotva asi lze popírati, že první a druhý odstavec opravy dbá mezí, zákonem stanovených, opravuje jen skutečnosti, v článku sdělené, vymykají se čtvrtý a pátý, částečně též třetí odstavec nepřípustně z rámce §u 19 tisk. zák., i když vychází se při řešení otázky té se stanoviska, že nelze důležitou zbraň, §em 19 tisk. zák. súčastněné osobě soukromě poskytovanou, úzkoprsým výkladem a slovíčkářstvím otupiti, Ve snaze, vyvrátiti výtky, které by se mohly činiti vzhledem k chování se jednotlivých příslušníků strany též přímo straně samé, pomíjí strana opravu vytýkaného chování se těchto svých členů, k níž ve vlastním zájmu podle zákona jedině byla oprávněna, překročujíc meze opravy zvláště v odstave: pátém vyvrácením výtek, jež domnívá se vyčisti z dotyčných vět proti straně samé. Věta: »Wahr ist vielmehr, dass auf Grund eines Ausschussbeschlusses des Gewerbeunterstützungsvereines Selbsthilfe der Deutschen Gewerbepartei ein Drittel des Reinertrages des Gewerbeballes überwiesen wurde« atd., není opravou sdělené skutečnosti, že někteří příslušníci německé živnostenské strany činili v prospěch pokladny strany živnostenské nárok na čistý zisk plesu, uspořádaného »svépomocí«, neboť nevylučuje pravdivost této sdělené skutečnosti. Také další věta: »Wahr ist weiters, dass die Deutsche Gewerbepartei .« až »Hälfte des Verlustes getragen hätte« opravuje skutečnost, která v dotyčném článku nebyla tvrzena. Odstavec pátý opravy dokonce podkládá větě: »Heuer wollen sie in der Selbsthilfe nachträglich regieren, indem sie gegen ihre eigenen Funktionäre mit Terror vorgehen«, smysl, kterého věta ta, jak vysvítá jasně z předchozí části článku nemá. Slovo »sie« neznamená, jak v odstavci pátém opravy jest dodáno v závorkách »die Gewerbepartei« nýbrž »einige Gewerbeparteiler«, totiž ony příslušníky strany, kteří v předešlém roce žádali za Čistý zisk zmíněného plesu. Neznamenají tudíž také slova »die eigenen Funkcionáře« funkcionáře strany živnostenské, nýbrž funkcionáře spolku Svépomoc. Opravuje se tedy v pátém odstavci něco jiného, než bylo v článku tvrzeno. Jelikož zmíněné odstavce odporují zřejmě předpisům §u 19 tisk. zák., z ustanovení § 22 tisk. zák. pak vysvitá, že zodpovědný redaktor není oprávněn, natož povinen, by části opravy, nevyhovující podmínkám §u 19 tisk. zák. vyloučil a jen zbytek uveřejnil, a že v případě tom může odepříti uveřejnění opravy vůbec, odporují shora uvedené výroky rozsudků prvé a druhé stolíce zákonu. Konečně ani třetí odstavec opravy, používá-li se přísného měřítka, neodpovídá předpisům §u 19 tisk zák., neboť neobmezuje se na to, postaviti správný stav věci proti popírané skutečnosti, nýbrž větou »ohne sich irgend welcher Hintermänner zu bedienen«, snaží se opraviti výtku. kterou napadená věta, předchozími slovy opravy bez toho již vyvrácená, vůbec neobsahuje. Lze ovšem připustiti, že se tu snad jedná jen o nepřesnou stylisaci, leč nelze na redaktorovi žádati, by vzhledem k nedostatečné přesnosti autora opravy nepoužil svého práva, plynoucího z §u 22 tisk. zák., opravu odmítnouti, neodpovídá-li předpisu §u 19 tisk. zák., byť i jen jediným bodem. Bylo proto ve smyslu §§ 33 a 292 tr. ř. rozhodnouti, jak se stalo.

Citace:

č. 1693. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 494-498.