Čís. 1793.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
Přečiny dle zákona promlčují se ve lhůtě jednoho roku.
Předpoklady uložení peněžitého trestu jsou v §u 29 zákona uvedeny příkladům.
Popuzováním pro národnost (§14 čís. 4 zákona) jest popuzování pro příslušnost k určité národnosti, nikoliv pro národnostní smýšlení (čechofilství) napadeného.
Souběh §u 14 čís. 4 zákona s §em 1 zák. o útisku.
(Rozh. ze dne 14. listopadu 1924, Zm II 397/24.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu ve Znojmě ze dne 12. června 1924, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle §u 14 čís. 4 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 Sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost dovolává se číselně zmatečních důvodů čís. 3, 4, 5 a 10 §u 281 tr. ř. Současné odvolání poukazuje zřetelně k dalšímu důvodu zmatečnosti podle čís. 9 písm. b) §u 281 tr. ř. tvrzením, že trestný čin jest promlčen, poněvadž jest naň v zákoně stanoven trest prostého vězení a není tu předpokladů, za jakých může podle §u 29 zák. na ochr. rep. vedle trestu na svobodě býti uložen trest na penězích, totiž že čin byl spáchán ze zištnosti nebo v úmyslu poškoditi republiku. Stížnost jest v tomto směru na omylu. Ustanovení §u 29 zákona zmocňuje soud všeobecně, aby za čin trestný podle tohoto zákona uznal vedle trestu na svobodě také na trest peněžitý, a podotýká pouze, že se tak má státi zejména tehdy, byl-li čin spáchán ze zištnosti nebo v úmyslu poškoditi republiku. Třebaže tedy předpoklady rázu v této vedlejší větě naznačeného v tomto případe zjištěny nejsou, byl nalézací soud oprávněn uložiti stěžovateli vedlejší trest na penězích a to dle druhé věty téhož §u od 200 Kč do 50000 Kč. Promlčecí lhůta činí vzhledem k této výši vedlejšího trestu podle §u 532 tr. zák. plný rok. Lhůta tato ode dne, kdy byl čin spáchán, to jest dne 21. října 1923 do dne, kdy vyšetřující soudce nařídil obeslání stěžovatele k výslechu jako obviněného, t. j. do 29. února 1924 neuplynula, čin, o který jde, není promlčen a nepřestal býti trestným.
Nelze však stížnosti upříti důvodnosti, pokud s hlediska čís. 10 §u 281 tr. ř. namítá, že skutková podstata přečinu §u 14 čís. 4 zák. na ochr. rep. není zjištěnými skutečnostmi naplněna v náležitosti požadované zákonem slovy »pro jeho národnost«. Veškeré předpisy §u 14 zákona čelí dle marginální rubriky proti rušení obecného míru. Obzvláště jest účelem ustanovení čís. 2, 3, 4 a částečně i čís. 5, zabezpečiti klidné soužití všech obyvatelů státu přes různost jejich národnosti, jazyka, rasy a náboženství a zajistiti obecný mír proti nebezpečí, které mu hrozí ze zostřování protiv, onou růzností obyvatelstva beztak daných. Proto předpokládá zákon zejména v §u 14 čís. 4 výslovně, že popuzování děje se pro národnost napadené osoby, t, j. že podnětem (důvodem), z něhož pachatel popuzuje, je skutečnost, že osoba, proti níž popuzování směřuje, je příslušníkem určité národnosti (rasy, jazyka, náboženství) nebo že je bez vyznání. Tohoto zákonem stíhaného a výslovně předpokládaného pramene protiprávní činnosti tu není, je-li podnětem (důvodem), z něhož pachatel jedná, toliko národnostní smýšlení napadené osoby, t. j. názory této osoby o tom, jak sluší upraviti styky a poměry mezi jeho národnostní skupinou a mezi ostatními skupinami národnostními. I v takovém případě jest sice činnost pachatelova výronem národnostní nesnášenlivosti, nevraživosti, záští a tato její povaha — příčící se zákonnému požadavku národnostní snášenlivosti — nutí k tomu, by bylo o ní — jak bude ještě dovoděno — uvažováno s hlediska ostatních ustanovení §u 14. Avšak dle úmyslu pachatelova nemá násilné nebo jinak nepřátelské jednání v takovém případě býti odvetou za to, že napadená osoba jest příslušníkem určité národnosti, nýbrž odvetou za to. že napadená osoba přes svou národnost smýšlí a chová se jinak, než si přeje pachatel od příslušníků dotyčné národnosti. Popuzování neděje se v takovém případě pro národnost napadené osoby, nýbrž pro různost pojímání povinností, vyplývajících dle názoru pachatelova z příslušnosti k určité národnosti. Napadený rozsudek zjišťuje, že stěžovatel vyzval jiné osoby k vyhozeni Jana Κ., který jest Němcem, jenom pro čechofilství, pro národnostní smýšlení K-ovo, to jest — jak z rozsudečných předpokladů tohoto závěru vyplývá — proto, že Κ., ač Němec, pohybuje se v české společnosti, tehdy přišel z české zábavy a měl ještě český slavnostní odznak. Dle těchto zjištění nepopuzoval stěžovatel proti K-ovi pro jeho (německou) národnost, nýbrž proto, že přes svou národnost chová se vůči jiné národnosti jinak, než požaduje od příslušníků národnosti, jemu a K-ovi společné, stěžovatel, jenž jest dle předpokladů rozhodovacích důvodů národnostně nesnášenlivým a smýšlení Čechům nepřátelského. Není zjištěn onen podnět (důvod) popuzování, jaký předpokládá skutková podstata přečinu §u 14 čís. 4 zákona na ochr. rep. Uznal-li nalézací soud přes to stěžovatele tímto přečinem vinným, spočívá výrok na nesprávném použití zákona a je zmatečným podle čís. 10 §u 281 tr. ř.
Avšak přes to nebylo lze obžalovaného sprostiti z obžaloby. Jednak podotýkají rozhodovací důvody, že čechofilství Jana K-e vzbudilo »asi« v útočníkovi (stěžovateli) mínění, že se Jan K. dal k Čechům. Tato poněkud nejasná věta poukazuje (aniž to zjišťuje) snad k tomu, že důvodem, z něhož stěžovatel popuzoval, byl (ovšem dle ostatních zjištění mylný) předpoklad stěžovatelův, že K. jest nyní Čechem. Případné zjištění tohoto předpokladu, jež náleží nalézacímu soudu, stačilo by k opodstatnění skutkové známky, o kterou dle hořejších vývodů jde, jelikož zákon nerozeznává, byla-li národnost napadené osoby, pro kterou pachatel popuzuje, jím předpokládána správně, či jen omylem. V druhé řadě může popuzování k násilnostem nebo jiným nepřátelským činům proti jednotlivci pro jeho přátelské smýšlení a jednání vůči jiné národnosti býti prostředkem, jímž popuzuje pachatel k zášti proti příslušníkům národnosti, jíž napadená osoba nadržuje. A konečně může vyhrůžka újmou na cti, jaká spočívá ve výzvě, aby určitá osoba byla odstraněna ze zábavy určité skupiny národnostní, býti prostředkem, jímž se na této osobě neb na ostatních lidech přítomných bezprávně vynucuje opomenutí jednání, které je příčinou výzvy, t. j. opomenutí přátelských styků s příslušníky jiné národnosti. Zjištění, zda se úmysl stěžovatelův nesl oním směrem, §em 14 čís. 3 zák. na ochr. rep., nebo tímto směrem §em 1 zák. o útisku stíhaným, po případě zdali si byl stěžovatel aspoň vědom možnosti takového účinku svých projevů, náleží rovněž jako zjištění skutkové výhradně nalézacímu soudu. Pro nedostatek skutkových zjištění, jež měly by při správném použití zákona tvořiti základ nálezu, byla věc vrácena první stolici k opětnému projednání a rozhodnutí.

Citace:

č. 1793. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 686-689.