Čís. 1678.

»Zažalováním« ve smyslu §u 530 tr. zák. je každý projev u příslušného soudu (trestní oznámení, soukromá obžaloba), jímž se žádá, by '455
určitý čin stal se předmětem soudního stíhání a by pachatel byl vzat dle §u 531 tr. zák. do vyšetřování.
Každá obžaloba pro přečin proti bezpečnosti cti, spáchaný tiskem, obsahuje také obžalobu pro přestupek opomenutí povinné péče dle článku III. zákona z 15. října 1868, čís. 142 ř. zák.
(Rozh. ze dne 20. června 1924, Zm I 286/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížností generální prokuratury na záštitu zákona právem:
Rozsudkem okresního soudu pro přestupky v Praze ze dne 15. listopadu 1923 a potvrzujícím jej rozsudkem zemského trestního jako odvolacího soudu v Praze ze dne 28. ledna 1924 porušen byl zákon v ustanovení §§ú 530 a 531 tr. zák.
Důvody:
Adolf L. podal dne 24. srpna 1923 u zemského trestního soudu v Praze trestní oznámení na zodpovědného redaktora časopisu »N. P.« Eduarda P-u a na neznámého pisatele pro přečin proti bezpečnosti cti dle §§ů 487, 488 a 490 tr. zák., spáchaný obsahem článku »Na naše hlavy jsou vypisovány ceny«, otištěného v čísle 21. shora zmíněného tiskopisu ze dne 2. července 1923. Na základě tohoto trestního oznámení byl dne 6. září a 29. září 1923 vyšetřujícím soudcem zemského trestního soudu v Praze zodpovědně slyšen obviněný Eduard P., jenž popřel, že článek, o nějž se jedná, psal, a udal., že článku toho ani nečetl ani do tisku nedal. Také se mu prý nepodařilo zjistiti osobu pachatelovu. Usnesenínv vyšetřujícího soudce zemského trestního soudu v Praze ze dne 8. října 1923 byl plnomocník soukromého obžalobce Dr. Alfred M. vyrozuměn, že přípravné vyhledávání proti Eduardu P-ovi pro přečin proti bezpečnosti cti jest skončeno, a že jest na soukromém obžalobci, by dle §u 112 tr. ř. do 14 dnů podal obžalovací spis, jinak že by se za to mělo, že od soukromé obžaloby ustupuje, a zároveň byl vyrozuměn, že v uvedené lhůtě může učiniti návrh, by přípravné vyhledávání bylo doplněno. Toto usnesení bylo doručeno plnomocníku Eduarda P-у dne 1. října 1923, načež dne 24. října 1923, tudíž v stanovené 14denní lhůtě, navrhl soukromý obžalobce Adolf L. svým právním zástupcem, by spisy byly postoupeny okresnímu soudu pro přestupky v Praze k potrestání redaktora Eduarda P-у pro přestupek opomenutí povinné péče. Rozsudkem okresního soudu pro přestupky v Praze ze dne 15. listopadu 1923 byl obžalovaný Eduard P. z obžaloby pro přestupek článku III. zákona z 15. října 1868, čís. 142 ř. z. dle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn. Dle odůvodnění nalézacího soudu učinil soukromý obžalobce trestní oznámení pro obsah článku proti obžalovanému zodpovědnému redaktoru a proti neznámému pachateli pro přečin bezpečnosti cti podle §§ů 487, 488, 491 tr. zák. podáním z 20. srpna 1923, na základě jehož bylo zahájeno přípravné vyhledávání pro přečin ten a zjištěno, že v podání tom není řeči o přestupku článku III. cit. zákona, ohledně něhož učiněn byl návrh na potrestání teprve podáním ze dne 24. října 1923. Každá obžaloba pro přečin proti bezpečnosti cti spáchaný tiskem obsahuje sama sebou také obžalobu pro přestupek opomenutí povinné péče redaktorské, jak bylo také již nejvyšším soudem rozhodnuto, avšak ono podání z 20. srpna 1923 nelze prý pokládati za obžalobu, neboť teprve po provedeném přípravném vyhledávání obžalovací spis pro přečin proti bezpečnosti cti mel býti podán, avšak místo něho učinil soukromý obžalobce dne 24. října 1923 návrh na postoupení spisu okresnímu soudu pro přestupky v Praze za účelem potrestání obžalovaného pro přestupek opomenutí povinné péče redaktorské. Uplynula prý tedy nejen 6nedělní, nýbrž i 3měsíční lhůta a nastalo promlčení ve smyslu §u 532 tr. zák. Odvolání soukromého žalobce co do viny proti rozsudku tomu podané bylo rozsudkem zemského trestního jako odvolacího soudu v Praze ze dne 28. ledna 1924 zamítnuto a rozsudek v celém obsahu ze správných důvodů prvého soudce potvrzen. V odůvodnění bylo zdůrazněno, že v trestním oznámení mimo návrh, aby v zahájeném řízení slyšen byl jako· svědek strážmistr T., není jiného návrhu.
Rozsudky obou stolic porušují zákon. Uvádí-li nalézací soud, že podání z 2. srpna 1923 za obžalobu nelze pokládati, ježto teprve po provedeném přípravném vyhledávání měl býti podán obžalovací spis pro přečin proti bezpečnosti cti, nečiní, ač jest to podstatným, rozdílu mezi »zažalováním« ve smyslu §u 530 tr. zák. a podáním obžalovacího spisu ve lhůtě dle §u 112 tr. ř. Zažalováním je každý projev u příslušného soudu, kterým se žádá, aby určitý skutek stal se předmětem soudního stíhání, a aby pachatel dle §u 531 tr. zák. byl vzat ve vyšetřování. Projevem takovým je každé trestní oznámení nebo soukromá obžaloba, a byla-li v zákonné lhůtě šestinedělní vydána obsílka na obviněného k zodpovědnému slyšení dle §u 38 tr. ř., nemůže již — kromě výjimky §u 40 tisk. zákona, která žde nepřichází v úvahu — promlčení trestného skutku nastati, dokud trestní řízení nebylo skončeno, ať rozsudkem osvobozujícím nebo zastavením podle §u 90 neb 109 tr. ř. Vyzvání soukromého žalobce k podání spisu obžalovacího s novou lhůtou není tedy vyzváním k podání návrhu na potrestání, nýbrž ku formulaci podaného již návrhu stíhacího ve spise, vyhovujícím předpisům §u 207 tr. ř., jehož se však vyžaduje pouze, jde-li o zločin nebo přečin, kdežto u přestupků stačí podle §u 451 tr. ř. ústně neb písemně podaný návrh na potrestání. V podstatě jeví se přestupek dle článku III. shora uvedeného zákona tým že skutkem, z nedbalosti spáchaným, jenž opodstatněn jest obsahem tiskopisu. Nezáleží tudíž na tom, že v podání z 20. srpna 1923 není řeči o přestupku podle článku III. cit. zákona, nýbrž na tom záleží, zda lze čin, v podání tom označený, podřaditi objektivně pod ustanovení zmíněného článku III. V příčině té praví sám nalézací soud, že každá obžaloba pro přečin proti bezpečnosti cti, spáchaný tiskem, obsahuje v sobě sama sebou také obžalobu pro přestupek opomenutí povinne péče redaktorské. Dlužno-li tedy, jak bylo dovoženo, trestní oznámení (soukromou obžalobu) pokládati za »žalování« ve smyslu §u 530 tr. zák. a jde-li, jako v případě článku III. zákona ze dne 15. října 1868, čís. 142 ř. zák., tak i v případech §§ů 487—491 tr. zák., spáchaných obsahem tiskopisu, o skutek totožný, nemůže býti pochybnosti, že v tomto případě podáním z 20. srpna 1923 promlčení obžalobního práva Adolfa L-e bylo přerušeno a že o jeho návrhu ze dne 24. října 1924 rozhodnuto býti mělo ve věci samé.

Citace:

č. 1678. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 466-469.