Čís. 1500.

Pro pojem »svěření« (§ 132 tr. zák.) přichází v úvahu i věk svěřené osoby; stačí poměr, s jakým dle všeobecného předpokladu bývá spojeno právo a povinnost svůdce, dohledati na sváděnou osobu i co do mravního vývinu.
(Rozh. ze dne 15. února 1924, Kr I 152/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 28. prosince 1922, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem dle §§ů 8, 132 III. tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Dovolává-li se zmateční stížnost hmotněprávního důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř., jest jí a to výhradně vycházeti ze skutkových zjištění rozsudku v jejich celistvosti, jelikož jen srovnáním tohoto děje se zákonem lze dokázati, že nalézací soud porušil zákon, nebo nesprávně ho použil co do otázky, zda jde ve skutku obžalovaného o trestný čin, před soud příslušející, obzvláště o delikt, jímž obžalovaný byl uznán vinným. Do oboru skutkově zjišťovací činností nalézacího soudu spadá též výrok, jaký význam má to které jednání stěžovatelovo, jak bylo pojímáno osobou, vůči níž bylo tak jednáno, a za jakým účelem nesl se úmysl pachatelův. Závazným pro stížnost i pro zrušovací soud je proto také zjištění nalézacího soudu, že stěžovatel snažil se svým jednáním, jak je vylíčila Anna G-ová, t. j. že přišel ráno, když ještě ležela, k její posteli, že se jí zeptal, chce-li miti malého kloučka, že ji uchopil za rameno a nabízel jí peníze — svésti Annu G-ovou ke smilstvu, t. j. zřejmě k mimomanželské cizoložné souloži. Pokud stížnost tohoto zjištění nedbá, nýbrž různými vývody potírá, nelze k ní přihlížeti. Rovněž nelze přihlížeti ke stížnosti, pokud předpokládá, že byla Anna G-ová z domu rodičů vyhnána a že je tudíž — ovšem ve směru špatném — tak vyspělá, že není chráněncem, jakého má na mysli § 132 III. tr. zák. Tento předpoklad není nalézacím soudem zjištěn, ba příčí se předpokladu napadeného rozsudku, že děvče požívá bezúhonné pověsti. Než vývodům stížnosti nelze přisvědčiti ani, pokud z obsahu rozmluvy Arnošta G-а s otcem Anny G-ové a z osobnosti této dovozuje, že tu nebylo takového poměru mezi dívkou a stěžovatelem, jaký předpokládá zákon slovy »osobu svěřenou dohledu«. Dlužno arciť připustiti, že s hlediska §u 132 III. tr. zák. nestačí jakýkoliv dohled a že obzvláště nestačí sám o sobě dohled, jaký přísluší zaměstnavateli nad čeledí. Předpokládá se naopak, že právem i povinností dohlédací je zjednán poměr, obdobný poměru, k jakému poukazuje zákon dalšími slovy »k vychování nebo vyučování«. Nebezpečí zvýšení příležitosti ku případným svodům a větší účinnosti jich nesmí vyplývati výhradně z hospodářské, společenské nebo jinaké závislosti sváděné osoby na svůdci, nýbrž musí býti dáno též tělesnou, zejména však duševní a mravní nedospělostí oné osoby a nedostatkem zkušeností a neporozumění nebo neúplnosti porozumění dosahu smilných činů. Takové vlastnosti činí dotčenou osobu potřebnou ruky, která stará se o její mravní vývin, vede ji k mravnímu životu a dohlíží na ni, by se ve věcech pohlavního života nedostala na zcestí. Takové vlastnosti činí ji současně přístupnější svodům osoby, která nad ní dohledá a nejen pro toto právo dohlédací, nýbrž i pro své stáří může na ni účinkovati působivěji, než kdo jiný jak ve směru zdárném, tak i ve směru opačném. Že takovou osobou, dohledu a výchovy potřebnou, byla Anna G-ová, nelze důvodně popříti, jelikož v době, o kterou jde; překročila teprve 16. rok svého věku. Námitku stížnosti, že již v takovém stáří může býti vývin dívky ukončen a dívka pokládána za dospělou, nelze bráti vážně, třebaže se dle nynějších zákonů zletilosti dosáhne již skončeným 21. rokem, neboť scházejí do této hranice více než 4 roky a není tu okolností, z nichž by se dalo souditi, že Anna G-ová dosáhla tělesné, najmě však duševní a mravní dospělosti tak předčasně. Na takovou dospělost nelze usuzovati ani ze seznání děvčete, že již obcovalo s hochy (schon mit Burschen verkehrt zu haben). Nalézací soud neuvažuje о významu těchto slov. Než i kdyby se vykládala — jak stížnost tomu chce — v ten smysl, že děvče mělo již pohlavní styky, poukazovalo by to jen k tomu, že se děvče ve své nezkušenosti dostalo již v útlém mládí na zcestí, a nutkalo by to k závěru, že děvčeti bylo tím více zapotřebí osoby, jež ji chrání před dalšími poklesky a vede ji k životu mravnému. Tou osobou měl ale býti právě stěžovatel, jelikož mladistvé děvče žilo v jeho domácnosti, rodiče, jimž by jinak náležela výchova děvčete a dohled nad jejím životem, bydleli v jiné obci a § 16 zákona ze dne 7. dubna 1866, čís. 11 z. zák. pro Čechy (dosud platný — viz zákon ze dne 17. října 1919, čís. 571 sb. z. a n.), ukládá zaměstnavateli, by jakd přednosta domácnosti vedl čeleď ku mravnému a slušnému chování v domě i mimo dům. Byl-li však tím, že mladistvé a výchovy i dozoru potřebné děvče vstoupilo jako služka do služby a do domácnosti stěžovatelovy, zjednán mezi děvčetem a stěžovatelem ve skutečnosti poměs, s jakým bývá spojeno právo i povinnost k dohledu i nad mravním chováním, je lhostejno, že tu nebylo výslovného ujednání, jímž rodiče po případě otec svěřil dívku dohledu stěžovatelovu. Ustanovení §u 132 III. tr. zák. chrání pohlavní čest nedospělých osob opatrovaných, vychovávaných a vyučovaných, nikoliv práva jiných jednotlivců. Slova »svěřenou« nehledí k příkazu jiné osoby, ale přímo k poměru sváděné osoby ku svůdci. Stačí proto, že — třeba bez výslovného ujednání s rodiči neb jinými osobami — je zde ve skutečnosti poměr, s jakým dle všeobecného předpokladu bývá spojeno právo a povinnost svůdce, dohledati na sváděnou osobu i co do jejího mravního vývinu. Že tomu tak bylo zejména v poměru mezi přednostou domácnosti a mladistvou služkou, dal otec dívky správně výraz žádostí, by děvčeti nebylo dovoleno často vycházeti, kteréžto žádosti odpovídal dle zjištění nalézacího soudu předpoklad, že stěžovatel bude nejen od děvčete oddalovati cizí nepříznivé vlivy, ale že i sám jí bude vzorem ve směru mravním. Hleděl-li pak stěžovatel, hrubě porušiv tuto samozřejmou a předpokládanou povinnost, již na sebe vzal přijetím mladistvé služky do služby a domácnosti, svésti děvče ku smilným činům, by jí zneužil k ukojení svých chtíčů, propadl ustanovení a trestu §u 132 III. tr. zák.

Citace:

č. 1500. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 127-129.