čís. 1719.

Trestný čin, obsahem tiskopisu spáchaný, jest po rozumu §u 39 zák. na ochranu republiky veřejně vykonán všemi osobami, které některým ze způsobů §u 7 tr. zák. spoluúčinkovaly k tomu, by obsahem tiskopisu bylo působeno na smýšlení jiných osob.
Vyložení tiskopisů na výstavě za účelem, aby návštěvníci výstavy po případě do nich nahlédli, jest rozšiřováním ve smyslu §u 6 zák. o tisku. Trestnou nedbalost (čl. III. odstavec třetí zák. ze dne 15. října 1868, čís. 142 ř. zák.) rozširovatele jest spatřovati v tom, že nepátral po případné zápovědi nebo nepřezkoumal obsah tiskopisů, ač daly k tomu podnět cizozemská místa vydání a povážlivost nápisu nebo předmětu.
(Rozh. ze dne 3. září 1924, Zm I 439/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 23. května 1924, pokud jím byl obžalovaný dle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přečin dle §u 14 čís. 3 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 Sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost napadá z důvodu čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř. rozsudek prvé stolice,pokud jím byl obžalovaný zproštěn z obžaloby pro přečin §u 14 čís. 3 zák. na ochranu republiky. Jest oprávněna. Rozhodovací důvody prvé stolice předpokládají, že se v tiskopisech, o které jde, podněcuje k zášti proti jednotlivým skupinám obyvatelů pro jejich rasu a náboženství. Trestný čin, takto obsahem tiskopisů, tudíž v tiskopisech spáchaný, jest po rozumu §u 39 zákona na ochranu republiky veřejně vykonán a to všemi osobami, které některým ze způsobů §u 7 tr. zák. spoluúčinkovaly k tomu. by obsahem tiskopisů bylo působeno na mysle jiných osob. Při tem nelze — jak neprávem činí napadený rozsudek — rozeznávati mezi pachateli, kteří sepsáním nebo tiskem spolupůsobili ku zhotovení tiskopisu, a pachateli, kteří rozšiřováním tiskopisu neb jinak působili k tomu, by trestný tiskový projev dostal se na vědomost jiných osob. Takovým pachatelem byl i obžalovaný, o němž rozhodovací důvody zjišťují, že vyložil tiskopisy na výstavě, jím uspořádané, za účelem, by návštěvníci výstavy po případě do nich nahlédli (a, jak obžalovaný udal, si je vzali), čímž po rozumu §u 6 zákona o tisku naplněn pojem rozšiřování. Dle samotných předpokladů nalézacího soudu je tedy ve zjištěné činnosti obžalovaného dána objektivně skutková podstata přečinu §u 14 čís. 3 zákona na ochranu republiky. Napadený rozsudek splošťuje obžalovaného z obžaloby pro tento přečin z důvodů subjektivních, ježto není vyvrácena jeho obhajoba, že tiskopisů nečetl, a že, раk-li neznal obsahu tiskopisů, nemožno mluviti o tom, že se ve smyslu tohoto obsahu pokusil o popuzování k zášti proti jednotlivým skupinám obyvatelů pro jejich rasu nebo náboženství. Tímto výrokem jest pouze vysloveno, že obžalovaný nejednal s úmyslem §u 14 čís. 3 zákona; není jím však otázka o vině obžalovaného řešena zúplna. Obžaloba pro zúmyslné přivodění protiprávního účinku obsahuje v sobě i případnou obžalobu pro nedbalé způsobení účinku, o který jde, je-li nedbalé způsobení účinku tohoto rázu dle zákona trestným. Dospěl-li tedy nalézací soud ku závěru, že obžalovaný neznal obsahu tiskopisů a pro nedostatek zlého úmyslu, k obsahu se vztahujícího, není zodpovědným dle §u 14 čís. 3 zákona na ochranu republiky, bylo — jak právem namítá stížnost — na něm, by o skutku obžalovaného uvažoval s hlediska, zdali není za nedbalé způsobení protiprávního účinku, jehož úmyslné způsobení dávala mu za vinu obžaloba, zodpovědným dle čl. III. zák. z 15. října 1868, čís. 142 ř. zák. Předpoklady, v tomto článku stanovené, byly výsledky hlavního přelíčení napovězeny. Obžalovaný tiskopisy rozšiřoval. Obsah tiskopisů zakládá, jak dovoženo, skutkovou podstatu přečinu. Ohledně některých z těchto tiskopisů byla — jak odsuzující část nálezu prvé stolice uvádí — soudcovským nálezem vyslovena a řádně vyhlášena zápovčď rozšiřování. Veškeré tiskopisy byly — jak rovněž uvádí nález napadeného rozsudku — vydány v Lipsku, tudíž v cizozemsku, a samy rozhodovací důvody zjišťují — arciť v odůvodňování současného odsuzujícího výroku pro přečin §u 24 zákona o tisku, — že z nadpisů některých tiskopisů musel obžalovaný poznati, že jsou povážlivé povahy. Činí-li odstavec čís. 3 čl. III. zmíněného zákona rozširovatele zodpovědným a) za rozšiřování tiskopisů, soudcovskou zapovědí stižených, — aniž by, obdobně požadavku vědomí o zabavení při rozšiřování tiskopisů zabavených, požadoval pachatelovo vědomí o soudcovské zapovědí, b) za rozšiřování tiskopisů v cizině vydaných s povážlivým nápisem nebo o povážlivém předmětu, shledává patrně trestnou nedbalost rozširovatele v tom, že nepátral po případné zápovědi, nebo nepřezkoumal obsah tiskopisu, ač daly k tomu podnět cizozemské místo vydání a povážlivost nápisu nebo předmětu. Proto rozširovatele nesprostí zodpovědnosti ani okolnosti obžalovaným1 zdůrazňované — ostatně v napadeném rozsudku nezjištěné, — že nevěděl o soudcovských zápovědích a že tiskopisy byly vykládány i na jiných výstavách, aniž vrchnost zakročila. Jak dovoženo, ne- uvažuje nalézací soud o skutku obžalovaného se všech hledisek právně závažných, ač byl k tomu dle §§ů 262, 267 tr. ř. povinen. Sprošťující výrok spočívá na neúplném, tudíž nesprávném použití zákona, a bylo jej z důvodu čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř. zrušiti, a vrátiti věc nalézacímu soudu k opětnému projednání a rozhodnutí v rozsahu zrušení, neboť ve zrušeném rozsudku a jeho důvodech nejsou zjištěny veškeré skutečnosti, které při správném výkladu zákona měly by tvořiti základ nálezu. Nehledě k tomu, že rozhodovací důvody omezují se na právní závěr shora uvedený, aniž by dle §u 270 čís. 5 tr. ř. zjišťovaly obsah tiskopisů, pokud se týče smysl, dosah a směr myšlenek v nich projevených, jsou slova sprošťující části rozsudečného nálezu »v Lipsku (u Gautzsche) tištěné a vydané« pouhým zopakováním dotyčného místa obžalovacího spisu, nikoliv zjišťováním této skutečnosti. Rozhodovací důvody nezmiňují se dále ani slovem o okolnosti, že a které tiskopisy a kdy byly v cizině vydány a ohledně kterých tiskopisů, kdy a kterým soudem bylo další rozšiřování zapovězeno a zápověď řádně vyhlášena. Rovněž nezjišťují skutečnosti, poukazující k tomu, že i nápisy tiskopisů byly takové, že mohly vzbuditi pozornost.

Citace:

č. 1719. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 535-537.