Čís. 1673.

Osoby bez přístřeší, na strážnici předvedené a přes noc tam ponechané, jsou svěřeny (§ 132 tr. zák.) dohledu zřízenců bezpečnostní stráže, službu tam konajících.
»Svedení« předpokládá, že pachatel přiměl k páchání nebo snášeni smilných činů osobu, jež k tomu ani výslovně aniž nemravným chováním nevybídla.
»Smilným činem« není toliko soulož, nýbrž jakékoliv jednání, jímž se projevuje podrážděnost pohlavního pudu pachatelova nebo se dráždí pohlavní pud jiné osoby, příčí-li se slušnosti, již požaduje mrav ve věcech pohlavního života.
(Rozh. ze dne 14. června 1924, Zm II 101/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaných Ferdinanda K-e a Karla K-a do rozsudku krajského soudu v Moravské Ostravě ze dne 6. prosince 1923, pokud jím stěžovatelé byli uznáni vinnými zločinem svedení k smilstvu podle §u 132-III. tr. zák., a zmateční stížnosti státního zastupitelství do téhož rozsudku, pokud jí obžalovaný Eduard B. byl sproštěn z obžaloby pro týž zločin, zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Stížnost veřejného obžalobce, uplatňující důvody čís. 5 a čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř., napadá toliko výrok, jímž byl Eduard B. sproštěn z obžaloby pro zločin §u 132 III. tr. zák., kdežto stížnost Ferdinanda K-e a Karla K-a důvody zmatečnosti dle čís. 5, 9 a) a 9 b) §u 281 tr. ř. odporuje výroku, jímž byli tito obžalovaní uznáni vinnými týmž zločinem. Obě zmateční stížnosti jsou odůvodněny. Pokud jde o stížnost obžalovaných K-e a K-a, nelze s ní ovšem souhlasiti, namítá-li, že při svědkyni Emilii S-ové nešlo o osobu svěřenou dohledu obžalovaných. Nezáleží na okolnostech, ve stížnosti zdůrazňovaných, — ostatně v rozsudku nezjištěných, — že místnost, ve které S-ová v době trestných skutků přenocovala, jest podle potvrzení městského úřadu ve F. určena pro lidi, kteří přijedou do F-u a nemohou dostati noclehu (přesněji pro lidi, náhodou bez přístřeší se nacházející), a že prý tato místnost není zamčena, takže osoba, tam nocující, může odejíti, kdy chce. Rozhodným jest jen, že dle zjištění nalézacího soudu přivedli obžalovaní K. a K-ř, — jsouce tehdy ve službě zřízenců místní bezpečnostní stráže, — S-ovou na strážnici, ježto byla tuto noc bez přístřeší. Tímto přivedením a ponecháním na strážnici dostala se S-ová v dosah moci zřízenců místní policie, tehdy na strážnici službu konajících, kteří byli již z důvodu bezpečnosti její osoby oprávněni, zameziti, by se v noci po ulicích netoulala, a proto dohlížeti na ni, by se ze strážnice nevzdálila. Třebaže jí pak obžalovaní poukázali k noclehu místnost, sousedící s kanceláří, v níž oni službu konali, zůstala S-ová podrobena dohledu obžalovaných. Tím byla zvýšená příležitost k případnému svádění a zvýšená účinnost svádění, jichž zneužívání osobami dohled konajícími vůči osobě dohledu svěřené tresce § 132 III. tr. zák., dány tím spíše, byla-li S-ová — což rozsudek ovšem nezjišťuje — teprve 17 let stará a jak udává, K-em a K-řem na strážnici předvedena proti své vůli, což mohlo — rozsudek ovšem ani toho nezjišťuje — ve S-ové sesíliti předpoklad, že zůstane pod dohledem obžalovaných tak dlouho, až ji propustí, a sesíliti tím pocit závislosti její osoby na blahovůli obžalovaných.
Stížnosti nelze však upříti oprávnění, pokud její vývody poukazují k námitce, že skutková podstata zločinu, o který jde, není v zákonném znaku svedení opodstatněna skutečnostmi, v rozsudku zjištěnými. Rozhodovací důvody soudu prvé stolice, jež naprosto nevyhovují předpisu §u 270 čís. 5 tr. ř., neobsahují přesného zjištění ani o tom, zda obžalovaní se S-ovou souložili neb o soulož na ní se pokusili, nebo jinakých smilných činů na ní se dopustili, ani o tom, jakým způsobem k případnému smilstvu došlo. Pokud lze seznati z nanejvýše neúplného obsahu rozhodovacích důvodů, poukazujících v tomto směru pouze k doznání se obžalovaných, předpokládá nalézací soud, že se K. a K-ř pokusili o soulož se S-ovou. Než pouhá skutečnost smilných činů mezi pachatelem a osobou jeho dohledu svěřenou nestačí. Předpokládá se naopak, že tato byla pachatelem k vykonání, nebo snášení smilných činů svedena, t. j., že ji, ač nevybídla k tomu ani nemravným chováním, ani způsobem života, neřku-li výslovně, pachatel přiměl jakýmkoliv způsobem, — po případě násilím rázu menšího, než předpokládá § 125 tr. zák. — k tomu, že se uvolila v páchání nebo snášení smilných činů. Skutečností, poukazujících k takovému svedení S-ové obžalovanými, napadený rozsudek nezjišťuje. Nezmiňuje se ani slovem o výpovědi S-ové o tom, jak ji obžalovaní k souloži přiměli, — pomíjeje arciť i dotyčnou obhajobu obžalovaných, — a neuvažuje zejména, jaký význam mají pro posouzení oné otázky výsledky průvodního řízení, svědčící o dosavadním způsobu života a o pověsti svědkyně Emilie S-ové. Odsuzující výrok zakládá se takto na skutečnostech, které skutkové podstaty §u 132 III. tr. zák. naplňují. Spočívá na nesprávném a neúplném použití zákona a jest zmatečným dle čís. 5 a 9 písm. a) §u 281 tr. ř.
Obžalovaného Eduarda В-a sprošťuje napadený rozsudek z obžaloby z důvodu, že soud nemohl dáti svědectví S-ové ohledně В-a náležité víry a nabýti přesvědčení o tom, že také on se svědkyní soulož provedl. Stížnost veřejného obžalobce namítá právem, že sprošťující výrok jest právně pochybeným, jelikož řídí se nesprávným výkladem pojmu »smilné činy« a jelikož již pouhé vyzvání k souloži zahrnuje pokus svádění ke smilstvu. Smilným činem není toliko soulož, nýbrž jakékoliv jednání, jímž projevuje se podrážděnost pohlavního pudu pachatelova nebo dráždí se pohlavní pud jiné osoby, příčí-li se slušnosti, již požadují mravy ve věcech pohlavního života. Pojmu smilných činů bylo by tudíž lze podřaditi, vezme-li kdo ženu za prsa, a přitiskne-li tato jeho ruce svýma rukama ke svým prsům, k čemu poukazuje obhajoba B-a, jak v rozsudku je citována. A dle §u 8 tr. zák. jest již sám pokus zlého skutku zločinem, jakmile zlomyslník podnikl nějaký čin, vedoucí ke skutečnému vykonání zločinu, nebyl-li zločin dokonán jen pro nemohoucnost, pro překážku odjinud v to přišlou, nebo náhodou. K tomu, že B. sváděl k souloži a od dokonání ustoupil toliko z příčin, ležících mimo jeho vůli, poukazuje další obhajoba jeho, rovněž v rozsudku citovaná, že se tázal S-ové, »či by si to nezrobili,« že S-ová si lehla, ale že on jí řekl, že už toho nepotřebuje, poněvadž mezitím dostal pollici, nehledě ani k tomu, že lehnutím si S-ové, stalo se v úmyslu, aby se připravila k souloži, B-em na ní žádané, bylo by svedení dokonáno. Řídě se nesprávným výkladem pojmu »smilné činy«, nezjistil nalézací soud skutkový děj úplně a nad to neuvažoval o neúplně zjištěném ději — nedbaje ustanovení §u 8 tr. zák. — se všech hledisek právně závažných, v kterémžto směru se zejména poukazuje též k tomu, co dříve bylo vyloženo. Sprošťující výrok spočívá na nesprávném, obzvláště i neúplném použití zákona, a je zmatečným dle čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř.

Citace:

č. 1673. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 455-457.