Čís. 1435.

Skutková podstata zločinu dle §u 93 tr. zák. předpokládá alespoň takové zasažení do osobní svobody, které se kvalitativně blíží věznění. Nestačí pouhé ztěžování volnosti pohybu.
(Rozh. ze dne 5. ledna 1924, Kr I 27/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných Aloisa H-y a Karla K-e do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 1922, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem veřejného násilí dle §u 93 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Shledává-li stížnost výrok soudu o rozhodujících skutečnostech nejasným a neúplným, poněvadž rozsudek nezjišťuje omezování osobní svobody, jež by se co do intensity rovnalo uzavření, nejde o výtku rázu formálního, nýbrž o otázku hmotněprávní, zda totiž to, co rozsudek stran nakládání s Marií Č-ou zjišťuje, stačí, by opodstatnilo objektivní skutkovou podstatu §u 93 tr. zák. Otázku tu řešiti jest s hlediska uplatňovaného zmatku dle §u 281 tr. ř. čís. 9 a). S tohoto hlediska nelze však uznati výrok soudu nalézacího právně pochybným. Neboť, i když přisvědčiti jest názoru stížnosti, že § 93 tr. zák. předpokládá při omezování osobní svobody, jež nezáleží ve věznění, alespoň takové zasažení do osobní svobody, jež se kvalitativně věznění blíží, tedy i tomuto požadavku skutkový stav rozsudkem zjištěný úplně vyhovuje. Dle tohoto zjištění obstoupli obžalovaní ještě s jinými soudruhy děvčata Č-ou a Š-ou, snažili se je, jak se vedly pod paží, od sebe odtrhnouti, brali je kolem pasu, kolem krku a za ruce. Oba obžalovaní chytili Č-ou za ruce, táhli ji ke příkopu, snažíce se ji povaliti. Alois H. podrazil jí holí nohu, až upadla, se slovy: »však ty skrotneš«. Když se jim Č-ová po delším zápase vytrhla a utíkala, běžel Alois H. za ní, uhodil ji holí, zasáhnuv ji do obličeje pod okem. Dohnavše Č-ou, vzali ji oba obžalovaní pod paží, vlekli ji, až byla všecka pocuchaná a zmožená, načež se jí po 15—20 minutovém trvání výstupu podařilo opět se jim vytrhnouti а k vratům ústavu utéci. Zde nešlo již o pouhé stěžování volného pohybu, jež by samo o sobě pro skutkovou podstatu zločinu dle §u 93 tr. zák. nepostačovalo. Zde šlo o drahnou chvíli trvající vědomé násilné odnětí možnosti, by Č-ová ve své zamýšlené cestě pokračovala, by se s místa, kde proti své zřejmě projevené vůli násilně byla zdržována, vzdálila, při čemž s ní tak násilně bylo nakládáno, že se dle z jištění rozsudku, jsouc všecka vyděšena a rozrušena, na celém těle třásla, a v bráně ústavu musela usednouti, by neklesla. Nelze tedy ani s vlastního hlediska zmatečností stížnosti uznati, že neprávem v tomto nakládání s Č-ou bylo shledáno omezování v její osobní svobodě, jaké předpokládá § 93 tr. zák.

Citace:

č. 1435. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 23-24.