Čís. 1731.

Do výroku, že nastává ztráta práva volebního dle 4. odst. §u 3 zákona ze dne 31. ledna 1919, čís. 75 sb. z. a n. ve znění zákona ze dne 18. března 1920, čís. 163 sb. z. a n., nebo proto, že takový výrok nebyl vynesen, lze si stěžovati pouze odvoláním.
(Plenární usnesení ze dne 23. září 1924, čís. pres. 166/24.)
Praxe Nejvyššího soudu není jednotná v otázce, jakým opravným prostředkem jest odporovati výroku, že nastává ztráta práva volebního dle zákona čís. 75/1919 ve znění zákona čís. 163/1920. Kdežto rozhodnutí ze dne 13. listopadu 1922, čís. j. Kr I 1042/21, uveřejněné ve sbírce zdejší pod čís. 999 vyslovuje zásadu, že do výroku toho lze si stěžovati pouze odvoláním, pokládá se v pozdějších rozhodnutích i opravný prostředek zmateční stížnosti za přípustný.
K odstranění této neshody byla věc z příkazu prvního presidenta Nejvyššího soudu předložena k rozhodnutí plenárnímu senátu, jenž zodpověděl spornou otázku právní větou shora uvedenou z těchto důvodů:
Zákon ze dne 31. ledna 1919, čís. 75 sb. z. a n. o řádu volení do obcí republiky Československé stanoví v §u 3 čís. 4 úchylku od práva dotud platného. Dosud nastávala ztráta práva volebního sama sebou již mocí zákona při odsouzení pro jakýkoli zločin t. zv. nepolitický a pro určité přestupky a přečiny, (přestupky krádeže, zpronevěry, podílnictví na krádeži a zpronevěře, podvodu, přečin lichvy dle §u 1 zákona z 28. května 1881, čís. 27 ř. zák., přečin a přestupek zákona o maření exekuce ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. zák., přečiny §§ů 3, 5, 7, 8 a 10 zák. o ochraně voleb z 26. ledna 1907, čís. 18 ř. zák., přečiny lichvy dle čís. nař z 12. října 1914, čís. 275 ř. zák. a přečin a přestulpek předražování dle čís. nař. ze 24. března 1917, čís. 131 ř. zák.) — zákon shora uvedený váže ztrátu volebního práva na další podmínku, že takový čin trestný byl spáchán z pohnutek nízkých a nečestných. Bylo pak přikázáno soudům, aby v každém jednotlivém případě zkoumaly, zda okolnosti, za kterých čin byl spáchán, a pohnutky, jež pachatele při činu vedly, jsou takového rázu, aby pachatel byl vyloučen z práva voliti. Nedostavuje se proto ztráta práva volebního nyní ve všech případech, kde dosud nastávala, nýbrž jen tehdy, nalezeno-li na ni výrokem soudcovským a to po rozhodnutí o otázce viny. Otázku opravných prostředků proti rozhodnutí soudu o ztrátě práva volebního a proti výroku, že čin byl spáchán z pohnutek nízkých a nečestných, uvedený zákon neřešil. Nutnost výslovného řešení otázky té uznal zákon ze dne 16. května 1919, čís. 263 sb. z. a n., a to v úvaze — jak důvodová zpráva vládního návrhu, tisk 695 uvádí, — že ohledně opravných prostředků »není dobře možno užiti ustanovení trestního řádu, poněvadž ta určitě vymezují případy, ve kterých lze opravných prostředků užiti, a mezi ně rozhodnutí o ztrátě práva volebního ani výkladem se zařaditi nedá«. Ustanovení trestního řádu jsou nepochybně míněny §§y 280, 281, 283, 343, 344, 345, 363 a 364 tr. ř. Dále uvádí táž důvodová zpráva, že »ohledně jiných (scil. než porotních) soudů má býti užito za účelem zabezpečení co největší ochrany obžalovaného odvolání, ježto připouští meritorní přezkoumání«. Z těchto vět důvodové zprávy jde způsobem nepochybným na jevo, že zákonodárce chtěl proti výroku, že čin byl spáchán z pohnutek nízkých a nečestných a že nastává ztráta práva volebního, nebo proto, že takový výrok vynesen nebyl, ač to žalobce navrhl, připustiti jako opravný prostředek jen odvolání.
Tento úmysl zákonodárcův, vyplývající již z motivů zákona, došel však zřejmého výrazu i v zákoně samém. Stanoviť čl. II. zákona čís. 263/1919, jednající o případech, kde byl rozsudek vydán před účinností tohoto zákona v odstavci třetím: »V případech, kde výrok, že čin byl spáchán z pohnutek nízkých a nečestných a že nastala ztráta práva volebního, do rozsudku byl sice pojat, ale odsouzenému byly opravné prostředky proti tomuto výroku odepřeny, budiž odsouzený uvědomen, že má volnost užiti práva odvolání podle tohoto zákona a že běží pro něj lhůta odvolací od nastalého uvědomění; prostředek opravný, jehož snad užil, který mu však nebyl dovolen, buď nyní vyřízen jako odvolání podle tohoto zákona.« Tedy: i když odsouzený podal zmateční stížnost, která mu však byla odepřena, pokuci se týče, která mu nebyla dovolena, měl býti uvědomen, že má volnost užiti práva odvolání, pokud se týče měla podaná snad zmateční stížnost býti vyřízena jako odvolání. Toto ustanovení nebylo by bývalo možným, kdyby byl zákonodárce chtěl připustiti též zmateční stížnost, neboť tu by byl v případech, právě zmíněných, musil odsouzenému vyhraditi, pokud se týče stanoviti, že podaná snad zmateční stížnost má býti nyní vyřízena jako zmateční stížnost (ne jako odvolání). Z toho, co řečeno, však plyne, že tu vůbec nejde o tentýž opravný prostředek, jenž trestním řádem v §u 283 do výroku o trestu jest stanoven, nýbrž že tu jde o samostatný, nový opravný prostředek, o samostatné právo odvolací, jež, jsouc předmětem rozdílno od odvolání trestního řádu, nezakládá se na §u 283 tr. ř., nýbrž na zvláštním ustanovení zákona čís. 263/19. Tím však pozbývají půdy důvody uváděné pro přípustnost opravného prostředku zmateční stížnosti, jež hledají hlavní oporu v tom, že zákon čís. 263/1919 se odvolává na prvý odstavec §u 283 tr. ř., kde se výslovně cituje zmateční důvod §u 281 čís. 11 tr. ř. § 283 tr. ř. připouští odvolání toliko ve dvou případech, a to do výroku o trestu a do výroku o soukromoprávních nárocích; vsuvka prvé věty: »pokud tu není zmatečního důvodu §u 281 čís. 11 tr. ř.« vztahuje se toliko a výlučně k výroku o trestu, jak ze stavby věty té jasně plyne. Nový zákon, jednající o ztrátě práva volebního, v §u 1, jenž za druhý odstavec §u 283 vsouvá nový odstavec 3, ustanovuje nový případ, kdy odvolání může býti podáno; tím vyslovuje toliko, že kromě obou v prvém odstavci §u 283 tr. ř. uvedených výroků jest nyní připustilo odvolání i do výroku o ztrátě práva volebního. Dodatek shora zmíněný »pokud tu není zmatečního důvodu §u 281 čís. 11« patří i nadále toliko k výroku o trestu. Nelze tedy z toho ničeho dovozovati pro přípustnost zmateční stížnosti i do výroku o ztrátě práva, volebního. Jest ovšem připustiti, že zákonodárce nevyloučil opravný prostředek zmateční stížnosti výslovně tak, jak to učinil na př. zákon ze dne 11. července 1913, čís. 143 ř. zák., jímž byl do §u 283 tr. ř. vsunut odst. II., týkající se započtení vyšetřovací vazby do trestu. Než to by nebylo na závadu, když — jak shora dovoženo — úmysl zákonodárcův jest jinak zcela patrný.
Z výsledků předeslaných úvah plyne správnost věty úvodem vytčené, a bylo by ještě podotknouti toto: To, co uvedeno, platí nejen o výroku o ztrátě práva volebního, nýbrž také o výroku, že čin byl spáchán z pohnutek nízkých a nečestných, avšak jen tehdy, když jde o rozsudky jiných soudů než porotních. Pokud totiž jde o řízení porotní, stanoví § 2 shora citovaného zákona, že výrok, byl-li čin trestní spáchán z pohnutek nízkých a nečestných, jest předmětem otázky na porotce. Proč porota uznala na výrok ten, vyniká se přirozeně přezkoumání soudem, a nezbude tedy zde jiného opravného prostředku, než zmateční stížnost, stalo-li se ovšem porušení ve směru formálním, vytčeném v trestním řádě. Z toho důvodu neobsahuje uvedený zákon žádného doplnění trestního řádu, poněvadž dle znění příslušných ustanovení trestního řádu jest opravný prostředek zmateční stížnosti připuštěn do výroku poroty nejen v otázce viny, nýbrž vůbec.

Citace:

č. 1731. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 564-566.