Čís. 1587.

Oprávnění členů obecního představenstva a výkonných orgánů, vstupovati za účelem docílení pořádku a klidu do místností soukromých (§ 68 tr. zák.), není na závadu ochrana, zaručená domovní svobodě §em 112 ústavní listiny ze dne 29. února 1920, čís. 121 sb. z. a n. a ústavním zákonem ze dne 9. dubna 1920, čís. 293 sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 3. dubna 1924, Kr II 522/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Olomouci ze dne 16. srpna 1923, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí podle §u 81 tr. zák. a přestupkem podle §u 312 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. zmateční stížnost namítá, že rušení nočního klidu je proviněním, které policejní úřad může po předchozím předvolání strany trestati pořádkovou pokutou, že však pouhá hlasitá zábava v uzavřeném bytě, kterou by v noci rušen byl klid majitele domu nebo sousedů, není ještě důvodem, by se policejní úřad odebral do bytu a tam zakročoval. Zmateční stížnost z toho dovozuje, že ani v tomto případě hlasitější chování se v uzavřeném soukromém bytě Marie F-ové neopravňovalo Adolfa K-a a Josefa P-u, aby zakročili úředně, onen jako policejní komisař, tento jako ponocný a že, zakročivše takto v bytě F-ové, nejednali jako osoby úřední, pokud se týče, překročili meze své úřední povinnosti. Námitka je právně bezpodstatná. Dle rozsudkového zjištění stropili obžalovaní dne 12. února 1923 a to, jak vychází z rozhodovacích důvodů na jevo a jak i zmateční stížnost výslovně připouští, v noci v příbytku Marie F-ové, správně Antonína F-a, takový povyk, že obecní starosta Josef S., který je majitelem domu, v němž se onen příbytek nachází, poslal pro svého náměstka K-a a pro strážníka P-u, by zjednali pořádek. Z toho patrno, že, když oba jmenovaní, vstoupivše dle dalšího zjištění rozsudkového do bytu, vyzvali obžalované jménem zákona, by nerušili klidu, jednali, jak se zdůrazňuje v rozsudkových důvodech, nikoli z vlastního popudu, nýbrž na žádost, z příkazu Josefa S-a jako obecního starosty; dlužno tudíž především odmítnouti domněnku zmateční stížnosti, že jmenovaný, použiv svého postavení obecního starosty, ono zakročení vyvolal jako majitel domu neoprávněně a z nepřátelského smýšlení vůči rodině F-ových; Že do oboru působnosti obecního představenstva a tím i do pravomoci výkonných orgánů, jím k tomu cíli buď trvale ustanovených nebo pro jednotlivý případ zmocněných,, spadá i výkon péče o udržení pořádku v obci vůbec a o zachování nočního klidu zvlášť, nepopírá ani zmateční stížnost, upírajíc členům obecního představenstva a oněm úředním orgánům pouze oprávnění, vstupovati za účelem docílení pořádku a klidu do místností soukromých. Tomuto názoru nelze přisvědčiti a zmateční stížnost má neprávem za to, že soukromé místnosti vymykají se zasahování policejních úřadů, pokud snad nejde o zločin neb o výkon nutné úřední činnosti. Měl-li by názor zmateční stížnosti v onom směru uznán býti správným, nebylo by lze obecním orgánům přiznati právo ke vstupu do soukromých místností ani tehdy, kdyby na př. v takovéto místnosti vzešel oheň nebo se tam někdo ocitl v nebezpečí života, i to, i ono bez cizího zavinění. Rozhodnutí pak, zda jeví se úřední zakročení, vyžadující vstupu do soukromé místnosti, nutným, je věcí úvahy dotyčného úředního orgánu. Než ani v tom případě, překročil-li by úřední orgán při tomto rozhodnutí a jeho uskutečněním hranice nezbytně nutné potřeby, nebylo by na místě, říci o něm, že vybočil z mezí svého formálního oprávnění k úřednímu výkonu a že tím pozbyl nároku na ochranu, kterou propůjčuje zákon osobám, uvedeným v §u 68 tr. zák. Pochybnou stala by se v takovém případě nanejvýš materielní správnost výkonu, která by však postiženého opravňovala pouze ke stížnosti proti přehmatu, nikoli k pochybnostem o úřední povaze zakročujícího i jeho výkonu.
Tomuto stanovisku není na závadu ani ochrana, zaručená svobodě domovní §em 112 ústavní listiny ze dne 29. února 1920, čís. 121 sb. z. a n. a ústavním zákonem ze dne 9. dubna 1920, čís. 293 sb. z. a n. V §§ech 6 až 10 tohoto zákona stanoví se pouze, ve. kterých případech a za jakých podmínek přípustná je domovní prohlídka, prohlídka bytu nebo jiných soukromých místností. O takovouto prohlídku nešlo v tomto případě, v němž K. a P. vstoupili do bytu pouze, aby tam zjednali pořádek, což uvedli ve skutek tím, že obžalované vyzvali, by nerušili klidu a opustili byt. Učinili tak k příkazu, udělenému jim starostou obce u obstarávání místní policie, příslušejícím mu podle §u 59 obecního zřízení. Dle §u 52 obecního zřízení mají obecní radní, mezi nimi zajisté na prvém místě starostův náměstek, obecního starostu v provádění úkolů, náležejících obecnímu představenstvu, podporovati a úkoly, které jim obecní starosta přidělí, dle jeho příkazu a pod jeho zodpovědností provésti. Právem dospívá proto rozsudek k závěru, že se oba jmenovaní nacházeli u výkonu svého úřadu, pokud se týče své služby, a je bezpodstatnou námitka zmateční stížnosti, že překročili meze své úřední povinnosti. Nesejde konečně ani na tom, že z obžalovaných je, jak i rozsudek zjišťuje J. zetěm Antonína a Josefy F-ových, A. pak nápadníkem jejich dcery. Mohlo by to zavdati nanejvýš podnět k pochybnosti o materiální oprávněnosti výzvy úředních orgánů k obžalovaným, by opustili byt, nikoli však rozkazu, by nerušili klidu. Bylo zmateční stížnost jednak jako neodůvodněnou, jednak jako právně bezpodstatnou zavrhnouti.

Citace:

č. 1587. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 299-301.