Čís. 1553.

Druhy nedbalého jednání dlužníkova jsou v §u 486 čís. 1 tr. zák. uvedeny pouze příkladmo; spadá sem i lehkomyslnost u vedení obchodu. S hlediska §u 486 čís. 2 tr. zák. stačí způsobení újmy i pouze jedinému věřiteli. K »nezpůsobilosti k placení« nestačí sice pouhé váznutí platů, není však třeba předlužení, nýbrž se předpokládá, že dlužník není s to, by veškeré své věřitele uspokojil zúplna ve lhůtě, přiměřené zásadám poctivého provozování toho kterého podniku.
(Rozh .ze dne 15. března 1924, Kr II 512/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Moravské Ostravě ze dne 28. září 1923, jímž byl obžalovaný podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přečín zaviněného úpadku, uvedený v §u 486 čís. 1 a) a 2 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost veřejného obžalobce napadá osvobozující rozsudek prvé stolice v celém jeho rozsahu důvodem zmatečnosti čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř. Nelze jí upříti oprávnění. Přečinu dle čís. 1 §u 486 tr. zák. dopouští se dlužník několika věřitelů, který nedbale přivodí nezpůsobilost k placení. Zákon uvádí některé druhy nedbalého jednání dlužníkova, než uvádí je toliko příkladmo. Přečin páše se tudíž i jinakým, výslovně v zákoně neuvedeným jednáním dlužníkovým, z něhož onen protizákonný výsledek nastane, ač, ví-li dlužník — třebaže tomu nechce — že z něho nezpůsobilost k placení vzejíti může, nebo, mohl-li dlužník při náležité pozornosti příčinnou působivost svého jednání poznati. Nalézací soud vychází tudíž z nesprávného použití zákona, řídě se — jak plyne z rozhodovacích důvodů — náhledem, že předpokládanou jím lehkomyslnost obžalovaného nelze pokládati za rovnu nedbalosti, jakou předpokládá § 486 tr. zák. z důvodů, že stěžovatel ani nežil nad své poměry, ani nepoužíval úvěru příliš lehkomyslně nebo nepoměrně. Rozhodovací důvody zjišťují, že obžalovaný nevedl ani nejjednodušších zápisků o svých příjmech a výdajích, že nebyl o stavu svého jmění vůbec orientován, že nebyl dobrým a způsobilým obchodníkem, že se nestaral příliš o obchod a že příliš spoléhal na svého zámožného švakra. Rozhodovací důvody dospívají též k závěru, že obžalovaný přivodil svou insolvenci lehkomyslností, jelikož by se (pravděpodobně) nestal pasivním, kdyby se byl řádně staral o obchod a nespoléhal se na švakra. Na nalézacím soudě bylo, by uvažoval, nesluší-li tuto zjištěnou lehkomyslnost — třebaže dle názoru nalézacího soudu nespadá pod hledisko žádného z jednání, v zákoně uvedených, podřaditi pod všeobecný pojem nedbalosti, v zákoně vytčené. Takovému podřadění nejsou nutně na závadu samy o sobě okolnosti, rozhodovacími důvody zdůrazňované, že jest obžalovaný churavým člověkem a mrzákem na nohou, a že se proto ocitl v té tísnivé situaci, poněvadž se nevyznal příliš v obchodě. Poslední věta poukazuje patrně toliko na nedostatek rozhledu co do povšechných poměrů obchodních. Rozhodnou otázkou však, jaký vliv měly ony tělesné vady na rozhled obžalovaného v omezeném kruhu vlastního obchodu a na duševní stav jeho, napadený rozsudek vůbec se nezabývá a netvrdí, že stěžovatel následkem oněch vad nemohl uvažovati o tom, zda jeho způsob obchodování může míti za následek jeho nezpůsobilost k placení, ba nevylučuje dokonce ani, že si obžalovaný této možnosti byl přímo vědom. Další, napadeným rozsudkem uvedená okolnost, že obžalovaný spoléhal na to, že mu jeho zámožný bezdětný švakr zase vypomůže, poukazuje přímo k tomu, že obžalovaný byl si vědom, že se stane nezpůsobilým k placení, doufaje ovšem, ale nemaje žádné jistoty, že případný schodek jím způsobený bude hrazen jeho švakrem, avšak nikoli nezvratně z důvodu nějakého právního závazku, nýbrž jen po případě z dobré vůle. Neuvažuje o zjištěném jednání obžalovaného s hlediska povšechného pojmu nedbalosti, spočívá sprošťující výrok nalézacího soudu na nesprávném, protože neúplném použití trestného zákona v ustanovení §u 486 čís. 1 a je zmatečným dle čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř.
I přečin §u 486 čís. 2 tr. zák., jejž dává obžaloba obžalovanému dále za vinu, předpokládá po subjektivní stránce — pokud jde o účinek poškození věřitelů — toliko nedbalost dlužníkovu. Nezáleží proto na tom, že vrácením části zboží, Janem H-em zaslaného, dokázal obžalovaný dobrou vůli, jak uvádí napadený rozsudek, pokud se týče, že jeho úmysl nesměřoval k poškození věřitelů, jak uplatňují protidůvody obžalovaného. Ono zákonné ustanovení čelí dle jasného znění netoliko proti způsobení újmy všem věřitelům pachatelovým, nýbrž i proti způsobení újmy jen části jich, tudíž po případě jedinému věřiteli. Nezáleží na tom, že — dle ostatně nesprávného názoru nalézacího soudu — vrácením všeho zboží, H-em zaslaného, byli by bývali ostatní věřitelé poškozeni. Stačí, že podržením části zboží byl poškozen věřitel H., jenž — ono zboží nebylo zasláno do komise, nýbrž na výběr a pro případ, že a pokud si je obžalovaný nechá, na pevný účet — na místo zboží měl jen pohledávku, jež nebyla kryta úplně, nýbrž jako ostatní pohledávky jen kvótou 9-31%. Budiž k tomu podotknuto, že jest nesprávným předpoklad nalézacího soudu ,že dluh u H-a byl učiněn již objednávkou, která se stala již před 5. zářím 1921 a nikoliv teprve přijetím faktury nebo zboží. Obžalovaný neobjednal určitého zboží za určitou cenu, takže přijetím objednávky H-em byla by bývala ujednána kupní smlouva. Obžalovaný žádal naopak pouze o zaslání zboží naznačených jím druhů na výběr a toliko na výběr bylo zboží svědkem zasláno. Kupní smlouva a dluh obžalovaného nastaly tedy teprve tím, že si obžalovaný některé věci ze zásilky ponechal. Takové dělání nových dluhů, jakož i opomenutí včasného návrhu na vyrovnávací řízení nebo na zahájení úpadku zakládá skutkovou podstatu přečinu §u 486 čís. 2 tr. zák., učinil-li, pokud se týče opomenul-li to dlužník, ačkoliv si byl vědom své nezpůsobilosti k placení. Tento pojem nerovná se pojmu předlužení, v starém znění zákona vytčenému. Nestačí arci proň již pouhé váznutí platů, t, j. přechodné, krátkodobé oddálení zapravení splatného dluhu pro nedostatek hotových prostředků. Předpokládá se naopak, že dlužník není s to, by veškeré své věřitele uspokojil zúplna ve lhůtě, přiměřené zásadám poctivého provozování toho kterého podniku, obzvláště, jde-li o obchodníka (živnostníka), zásadám řádného obchodování. Co do přiměřenosti lhůty bude najmě přihlížeti k tomu, že při určitých druzích obchodů (živností) soustřeďuje se odbyt zboží na určitá období, v nichž získá obchodník (živnostník) zvýšeným odbytem prostředky k zaplacení zboží, dříve — po případe dle obchodního zvyku v docela jiném období — nakoupeného. Z tohoto správného výkladu zákona napadený rozsudek o skutkové známce nezpůsobilosti k placení, přesněji o vědomí obžalovaného o této okolnosti neuvažuje. Na začátku šestého odstavce rozhodovacích důvodů poukazuje slovy »zmíněnou nezpůsobilost k placení« ke skutečnostem v předchozím1 odstavci zjištěným, že obžalovaný udal pasiva na 65123 Kč 39 h, aktiva za 12795 Kč a že proti dluhům per 106224 Kč 03 h činil výtěžek (z jmění obžalovaného docílený) 15659 Kč 20 h. V předposledním odstavci uvádějí rozhodovací důvody dále, že obžalovaný nebyl sobě před tím, než mu Dr. Z. sdělil jeho insolvenci, vědom této insolvence a že se obžalovaný dověděl o insolvenci přesně teprve po 5. září 1921, jak vychází z výpovědi Dra Z-a. Dr. Z. mluví však ve svém protokole jen o pasivitě, tudíž o předlužení obžalovaného. Je takto zřejmé, že nezpůsobilostí k placení rozumí nalézací soud takový stav dlužníkův, že dluhy převyšují jmění. Nelze však vyloučiti, že obžalovaný byl sobě dříve ještě, než se dověděl o svém předlužení, již vědom, že není s to, by veškeré své věřitele zúplna uspokojil v přiměřené době. K tomuto vědomí mohla jej zejména vésti již skutečnost, že jsou na něj podány žaloby, jež nemůže odvrátiti zaplacením zažalovaných částek. Sprošťující výrok ohledně přečinu podle odstavce čís. 2 §u 486 tr. zák. vychází takto z nesprávného výkladu zákonného pojmu nezpůsobilosti k placení a je proto zmatečný dle čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř. Pro dolíčený zmatek bylo rozsudek první stolice zrušiti a uznati dále, jak shora uvedeno, protože ve zrušeném rozsudku a jeho důvodech nejsou zjištěny všechny skutečnosti, které při správném výkladu zákona měly by býti základem nálezu.

Citace:

č. 1553. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 237-240.