Čís. 1700.

Pro otázku, který trest jest těžším, rozhodným jest předem druh
trestu a teprve při témž druhu míra trestu.
(Rozh. ze dne 25. července 1924, Zm I 430/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 20. května 1924 jímž byl obžalovaný uznán vinným přestupkem §u 11 čís. 1 zák. ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n. a přestupkem §u 2 zák. ze dne 24. května 1885, čís. 89 ř. zák. a odsouzen podle §u 11. čís. 1 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n. do vězení na čtyři měsíce, zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu jako zmatečný a uložil obžalovanému znova trest podle §u 2 zák. ze dne 24. května 1885, čís. 89 ř. zák. tuhým tříměsíčním vězením. Důvody:
Napadeným rozsudkem byl obžalovaný uznán vinným přestupkem §u 11 čís. 1 zák. ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n. a přestupkem §u 2. zák. ze 24. května 1885, čís. 89 ř. zák. a odsouzen dle §u 11 čís. 1 zák. z 19. března 1923, čís. 50 Sb. z. a n. do vězení v trvání čtyř měsíců. Rozsudek ten napadá státní zastupitelství důvodem čís. 11 §u 281 tr. ř. z té příčiny, že nalézací soud při výměře trestu vybočil ze své moci soudní. Stížnost je důvodná. Rozsudek uvádí, že trest vězení v trvání čtyř měsíců vyměřen byl dle §u 11 čís. 1 zák. z 19. března 1923, čís. 50 Sb. z. a n. vzhledem k ustanovení § 267 tr. zák., poněvadž soud nabyl o tom přesvědčení, že v případě tomto jest pokládati sazbu trestu dle §u 11 čís. 1 zák. z 19. března 1923, čís. 50 Sb. z. a n., vězení od 8 dnů do 6 měsíců, za těžší trest, než sazbu tuhého vězení od 8 dnů do 3 měsíců dle § 2 zák. ze dne 24. května 1885, čís. 89 ř. zák., ježto soud neposuzoval otázku těžkého trestu dle druhu, nýbrž dle míry trestu. Tím však byl vyměřen trest, jímž porušuje se zákon. Ustanovujeť § 267 tr. zák., že, spáchal-li vyšetrovanec více trestných činů, na něž se odsouzení vztahuje, užiti se má toho zákona, kterýž mezi těmito trestnými činy ustanovuje trest největší. Při rozhodování, který trest jest těžším, rozhodným jest předem druh trestu a teprve při témž druhu míra trestu. Trest tuhého vězení, byť i kratšího trvání, jest však těžším, než trest vězení. To vyplývá nejen ze způsobu odstupňování vězení dle §u 244 tr. zák. a §u 245 tr. z. a z následků, kteréž se pojí k odsouzení do vězení tuhého, nýbrž i hlavně z ustanovení §u 532 tr. zák., který pro trestné činy, stíhané tuhým vězením, stanoví delší dobu promlčecí, než pro trestné činy, na něž v zákoně ustanoveno jest za trest vezení prvého stupně, a jenž je výslovně označuje za přestupky, na které uložen jest trest těžší. Měl býti proto vyměřen trest dle §u 2, zák. ze dne 24. května 1885, čís. 89 ř. zák. jakožto předpisu přísnějšího. Nalézací soud vybočil proto při výměře trestu skutečně z mezí své moci trestní i bylo odůvodněné zmateční stížnosti vyhověti, napadený rozsudek ve výroku o trestu, jakož i ve výrocích s tím souvisejících zrušiti jako zmatečný a obžalovanému znova podle §u 2. zák. ze dne 24. května 1885, čís. 89 ř. zák. trest vyměřiti.

Citace:

č. 1700. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 508-509.