Č. 1716.

Předpisu §u 270 čís. 5 tr. ř. jest vyhověno také tehdy, zjišťuje-li rozsudek skutečnosti, ve kterých má rozsudkový výrok oporu tak nepochybnou, že není nezbytně zapotřebí, vyslovovati se zvláště o tom, ze kterých okolností vyvozuje soud skutkové zjištění, tvořící věcný podklad výroku.
K pojmu úmyslu (§ 1 tr. zák.) nevyžaduje se zralá rozvaha.
(Rozh. ze dne 30. srpna 1924, Zm II 281/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Uherském Hradišti ze dne 9. dubna 1924, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem těžkého poškození na těle podle §§ů 152, 155 a) tr. zák., zločinem veřejného násilí podle §u 81 tr. zák. a přestupky §§ů 312 a 411 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost uplatňuje důvody zmatečnosti čís. 5, 9 b) §u 281 tr. ř. S hlediska důvodu zmatku čís. 5 vytýká, že rozsudek pro svůj výrok, dle něhož stěžovatel jednal proti Janu P-ovi a proti Marii T-ové v úmyslu nepřátelském, neuvádí vůbec důvodů, poněvadž prý se nevyslovuje o tom, ze kterých skutečností odvozuje stěžovatelův úmysl, směřující ku provedení činu. Vycházejíc z názoru, že k pojmu úmyslu vyžaduje se dle §u 1. tr. zák. zralá rozvaha, a připomínajíc, že výtka důvodu zmatku čís. 5 souvisí těsně s námitkou, kterou uplatňuje v zápětí důvod zmatečnosti čís. 9 b) §u 281 tr. ř., zmateční stížnost namítá, že tu není důvodu, z něhož by přičítatelnost činů stěžovatelových byla podle §u 2 písm. c) tr. zák. vyloučena., Dovolávajíc se domnělé stěžovatelovy obhajoby, dle níž prý provedl čin nejen v úplném opilství, nýbrž také ve velikém vzteku, který ho popadl, když ho Antonín V. udeřil sklenicí po hlavě a způsobil mu tím silně krvácející ránu, zmateční stížnost míní, že bylo povinností nalézacího soudu, přihlížeti k pomatení smyslů, vyvolanému jednak stěžovatelovou opilostí, jednak oním vztekem, a vyšetřiti z povinnosti úřední, zda nevylučovala zuřivost, povstalá z uvedených dvou složek, u stěžovatele vědomí jeho počinu. Zmateční stížnosti nelze ani v tom, ani v onom směru přiznati oprávnění. Bezdůvodnou jest především výtka nedostatku důvodů pro shora uvedený rozsudkový výrok, a to i tehdy, posuzuje-li se bez zřetele na souvislost se současně uplatňovanou námitkou důvodu zmatku čís. 9 b) §u 281 tr. ř., ve kterou ji uvádí sama zmateční stížnost. Předpisu §u 270 čís. 5 tr. ř. jest vyhověno způsobem, zmatečnost dle čís. 5 §u 281 tr. ř., také tehdy, zjišťuje-li rozsudek skutečnosti, ve kterých má rozsudkový výrok oporu tak nepochybnou, že není nezbytně zapotřebí vyslovovati zjištění, tvořící věcný podklad výroku. V tomto případě jest rozsudkový výrok, proti němuž směřuje výtka zmateční stížnosti, opodstatněn skutečnostmi, zjištěnými rozsudkem, že stěžovatel bodl nožem nejen P-а do krku, T-ovou pak do břicha, nýbrž že, napadnuv před tím také Antonína V-a, bodl ho rovněž nožem jednou do krku, jednou do prsou a čtyřikráte do zad, a že konečně poranil úmyslně také Josefa H-la, Atnonína S-u a Františka V-ho tím, že je nožem bodl do rukou, pokud se týče do ramene, Josefa K-ho pak tím, že ho asi 4krát nebo 5krát udeřil do obličeje, a že, kleče na V-ovi a drže ho rukou, otvíral si nůž rukou. Tyto skutky stěžovatelovy, z nichž povstalo P-ovi a T-ové sice poranění lehké, ale kvalifikované dle §u 152, 155 a) tr. zák., V-ovi naproti tomu těžké poškození tělesné ve smyslu §u 152 tr. zák., ostatním shora jmenovaným osobám pak lehké poškození tělesné dle §u 411 tr. zák., nedají se vysvětlit jinak, než že stěžovatel je předsevzal v úmyslu zlém, útoky na P-а a T-ovou zejména v úmyslu nepřátelském, zjištěném v rozsudku. Nesprávnosti názoru zmateční stížnosti, že se k pojmu (zlého) úmyslu dle §u 1 tr. zák. vyžaduje zralá rozvaha, nasvědčuje již samo ustanovení tohoto §u, dle něhož se zlý úmysl právě naopak nedává za vinu jen tehdy, když zlo, jež je spojeno se zločinem, bylo před činem neb opomenutím nebo při něm přímo rozváženo a umíněno, dále předpis §u 43 tr. zák., dle něhož zločin je všeobecně tím větší (mime jiné), čím zralejší je rozvaha a čím úmyslnější příprava, s níž se zločin vykoná. Pojem nepřátelského úmyslu ve smyslu §u 152 tr. zák. odpovídá však právě pojmu úmyslu nepřímého, jak ho podává druhá věta §u 1 tr. zák.

Citace:

č. 1716. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 530-531.