Čís. 1598.


V tom, že při hlavním přelíčení byl čten protokol svědka, jemuž přísluší právo, vzdáti se svědectví (§ 152 čís. 1 tr. ř.), jenž se však tohoto dobrodiní v předběžném řízení vzdal, nelze spatřovati zmatek podle §u 281 čís. 3 tr. ř.
(Rozh. ze dne 7. dubna 1924, Kr I 540/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Litoměřicích ze dne 15. června 1923, jímž stěžovatelé uznáni byli vinnými zločinem těžkého ublížení na těle podle §u 153 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost, uplatňujíc důvod zinatečnosti čís. 3 §u 281 tr. ř., vytýká, že nalézací soud porušil ustanovení §§ů 152 a 248 tr. ř. tím, že při hlavním přelíčení dal přečisti protokol svědkyně Anny F-ové, matky obžalovaných, tedy osoby, která má podle §u 152 čís. 1 tr. ř. právo vzaáti se svědectví, a která proto měla býti osobně obeslána k hlavnímu přelíčení, aby tohoto práva mohla užiti. Výtka není odůvodněna. Svědkyně Anna F-ová byla při svém výslechu v přípravném vyhledávání poučena, že má podle §u 152 tr. ř. právo, svědectví se vzdáti, a přes to prohlásila, že svědčiti chce. V obžalovacím spisu bylo navrženo, by její protokol byl při hlavním přelíčení přečten a ani obžalovaní ani jích obhájce proti tomu ničeho nenamítali. Jest tudíž přečtení tohoto protokolu vzhledem k ustanovení §u 252 čís. 4 tr. ř. procesuálnq bezvadné. Vzdání se svědectví i zřeknutí se tohoto práva jsou ovšem odvolatelná. Zejména může svědek, který v přípravném řízení vypovídal, při hlavním přelíčení svědectví se vzdáti, a naopak svědek, jenž v přípravném řízení užil práva sprostění, zříci se ho v hlavním přelíčení (§ 252 čís. 3 tr. ř.). Avšak v obojím případě jest to věcí svědkovou a není k tomu třeba ho obesílati. Zmateční stížnost správně uvádí, že právní dobrodiní §u 152 čís. 1 tr. ř. jest výhodou, poskytnutou výlučně svědkovi, nikoliv obžalovanému, ježto má chrániti příbuzenské city svědka tím, že mu dává možnost, zřeknutím se svědectví ujiti tísni, v níž by byl nucen buď výpovědí zatížiti blízkého příbuzného nebo sešvagřence, nebo vypovídati křivě a vydati se tak v nebezpečí trestního stíhání. Jakmile však svědek prohlásil, že takové tísnivé situace pro něho není a svého prohlášení od té doby zřetelným způsobem nezměnil, není překážky, by soud nepoužil takovéhoto svědectví, poněvadž zůstává legálním průvodním prostředkem dotud, dokud zřeknutí se dobrodiní §u 152 čís. 1 tr. ř. nebylo odvoláno; opačný názor by. vedl k neoprávněnému nadržování obžalovanému, jehož zákon rozhodně nezamýšlel. Pro tento případ jest rozhodné, že se svědkyně Anna F-ová zřekla dobrodiní §u 152 čís. 1 tr. ř. a že tohoto zřeknutí se neodvolala. Předpis §u 152 čís. 1 tr. ř. nebyl tedy porušen; v čemž by spočívalo porušení předpisu §u 248 tr. ř. stížnost neuvádí a nemělo by také významu, poněvadž ustanovení tohoto §u není ohroženo zmatečností podle čís. 3 §u 281 tr. ř.
Citace:
č. 1598. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 321-322.