Čís. 1656.

Vrácena-li zmateční stížnost proto, že nebyla podepsána obhájcem, nelze podati novou zmateční stížnost do protokolu a pokusiti se takto o nápravu věcných, obsahových nedostatků vrácené písemní zmateční stížnosti.
(Rozh. ze dne 3. června 1924, Zm I 258/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl v neveřejném zasedání zmateční stížnost Anny Z-ové a Karla H-a do rozsudku zemského jakožto nalézacího soudu v Praze ze dne 6. března 1924, jímž stěžovatelé uznáni byli vinnými zločinem podílnictví na krádeži ve smyslu §§ů 185, 186 a), b) tr. zák.
Důvody:
Anna Z-ová a Karel H. opověděli a provedli zmateční stížnost dne 10. března 1924, sice včas, ale bez podpisu obhájce. Dle druhé věty §u 1 čís. 3 novely ze dne 31. prosince 1877, čís. 3 ř. zák. z roku 1878 jest postupovati jen tenkráte, když vada zmateční stížnosti záleží pouze v tom, že chybí podpis obhájcův; v projednávaném případě však stížnost jest vadnou i dle §u 1 čís. 2 citované novely, ježto stěžovatelé se nedovolávají vůbec žádného ze zmatečních důvodů §u 281 čís. 1 —11 tr. ř., nýbrž uplatňují okolnosti docela nové, v řízení prvé stolice vůbec nezjištěné, tvrdíce, že H. celou krádež policejnímu agentovi Karlu V-ovi byl prozradil a že společně ukradené věci odnášeli, aby je mohli policii odevzdati. K těmto novým skutečnostem nelze dle zásad o řízení zrušovacím přihlížeti, bylo by je po případě uplatňovati obnovou trestního řízení, a slušelo se tedy zmateční stížnost jako po zákonu neprovedenou podle §u 1 čís. 2 a §u 4 čís. 1 citované novely zavrhnouti v zasedání neveřejném, aniž bylo zapotřebí vraceti stížnost k doplnění podpisem obhájce, poněvadž vada zmateční stížnosti nezáležela toliko v nedostatku podpisu oprávněného obhájce. Se stěžovateli bylo kromě toho u zemského trestního soudu v Praze sepsáno do protokolu další provedení zmateční stížnosti dne 21. března 1924. K tomu došlo tím způsobem, že stěžovatelé, byvše na den 21. března 1924 k zemskému trestnímu soudu k osobnímu výslechu ohledně podané zmateční stížností z 10. března 1924 předvoláni a tam poučeni, že musí provedení zmateční stížnosti podepsáno býti advokátem anebo dáno býti do protokolu, prohlásili, že zmateční stížnost provedou protokolárně, a skutečně též ji do protokolu ihned provedli. S hlediska §u 285 tr. ř., platícího jak pro zmateční stížnosti, zadané právním zástupcem, tak i u soudu protokolárně, jest toto provedení opožděným, ježto stěžovatelé, opověděvše zmateční stížnost již dne 10. března 1924, za doručení opisu rozsudku nežádali, stížnost tedy pouze do dne 18. března 1924 provésti mohli. Jde nyní o otázku, lze-li za tohoto stavu věci po projití 8denní lhůty k provedení zmateční stížnosti v další třídenní lhůtě §u 1 čís. 3 novely jedině k odstranění vady nedostávajícího se podpisu obhájcova nahraditi tuto opravu provedením zmateční stížnosti do soudního protokolu. Tu budiž především zdůrazněno, že Nejvyšší soud již v rozhodnutí sb. n. s. čís. 1231 odchýlil se od praxe bývalého rakouského zrušovacího soudu, zaujav zásadní, doslovu a smyslu zákona vyhovující stanovisko, že není přípustno, by obžalovaní na místě zmateční stížnosti, pro chybící obhájcův podpis k opravě vrácené, podali zmateční stížnost novo u, poněvadž druhá věta odstavce čís. 3 §u 1 trestní novely z roku 1877 má za předmět pouze odstranění formální vady, totiž nedostatku podpisu obhájcova a stalo by se při opačném názoru ustanovení o lhůtách ilusorním a bezúčinným. Tytéž úvahy platí zvýšenou měrou i v projednávaném případě. Ustanovení druhé věty §u 1 čís. 3 novely jsou, jak již uvedeno, rázu čistě formálního a tvoří kromě toho, což nelze přehlédnouti, jedinou výjimku ze zákonné zásady, vyplývající z ustanovení §u 6 tr. ř., že 8denní lhůta §u 285 tr. ř. k provedení zmateční stížnosti je neprodlužitelnou a nepřekročitelnou. Výjimečné toto ustanovení nelze dle všeobecných pravidel o výkladu zákonů vykládati způsobem rozšiřujícím. Důsledkem toho není přípustno, by stěžovatelé libovolně místo, aby zmateční stížnost, vadnou následkem chybícího podpisu obhájcova, znova předložili opatřenu tímto podpisem, volili cestu jinou, totiž provedení stížnosti do protokolu. Že jedině tento výklad zákona jest správným, plyne nejen z doslovu druhé věty §u 1 čís. 3 novely, jejímž účelem je výlučně odstranění formální vady, nýbrž i z úvahy, že by při opačném názoru bylo stěžovateli možno, propadlou již lhůtu k provedení zmateční stížnosti libovolně měniti a prodlužovati, a byl by postup takový pouze nepřípustným obcházením přesných ustanoveni §u 6 a 285 tr. ř. o neprodlužitelnosti lhůt, což nejlépe vidno i v tomto případě, v němž by obžalovaným bylo umožněno, přes to, že lhůta k provedení zmateční stížnosti prošla již dnem 18. března 1924, ještě do 24. března 1924 zmateční stížnost protokolárně provésti. Na tom nemění ničeho okolnost, že zemský soud obžalované mylně poučil, poněvadž předpis zákona změniti lze pouze novým zákonem a nikoliv mylným soudním poučením. Nebylo tudíž lze k opožděným vývodům, podaným do soudního protokolu, dle §u 1 čís. 1 novely míti zření.

Citace:

č. 1656. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 428-430.