Čis. 1714.Zločin odlložení dítěte dle §u 149 tr. zák.K vyloučení trestnosti nestačí, že pachatel jednal u vědomí, že odložené dítě musí býti brzy nalezeno, nýbrž jest třeba, by pokládal za jisto, že bude také zachráněno.(Rozh. ze dne 25. srpna 1924, Zm II 111/24.)Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Uherském Hradišti ze dne 1. února 1924, pokud jím byla obžalovaná sproštěna podle §u 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby pro zločin odložení dítěte podle §u 149 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.Důvody:Nalézací soud vzal za prokázáno, že obžalovaná položila své 7 měsíců staré nemanželské dítě dne 8. ledna 1924 o půl osmé hodině ráno, když matka nemanželského otce nechtěla večer před tím, t. j. 7. ledna děcko k sobě přijati, dobře zabalené, takže se mu nemohlo nic státi, na práh jejího domu, předpokládajíc, že tu lidé chodí a dítě brzy musí býti nalezeno. Dítě bylo skutečně Hynkem N-em nalezeno, krátce po odložení а k němu doneseno. Tehdy ráno byl silný mráz. Soud neshledal v tomto jednání skutkovou podstatu zločinu odložení dítěte podle §u 149 tr. zák., maje za to, že obžalovaná nejednala s vědomím, že dítě vydává nebezpečí smrti, nebo že jeho zachránění se může státi pouze náhodou. Závěr ten buduje na uvážení, že dítě bylo odloženo v době, kdy po dědině již lidé chodili a děti do školy se ubíraly, a to na takovém místě (na prahu domu v pořadí souvislých stavení), kde po odložení v nejbližší chvíli nalezeno býti muselo, takže nebylo vydáno ani nebezpečí smrti ani jeho záchrana nebyla ponechána náhodě. Zmateční stížnosti, napadající právě uvedený závěr soudu prvé stolice, nelze upříti oprávnění, pokud uplatňuje, že výrok ten stižen jest zmatkem čís. 9 a) §u 281 tr. ř. Jak z odůvodnění rozsudku vidno, dospěl nalézací soud k onomu závěru na základě názoru, že vědomí, správněji úmysl pachatelův, by ponechána byla záchrana dítěte náhodě, jest vyloučen, když odložení se stalo za okolností, že byla důvodná naděje, že dítě po odložení v nejbližší chvíli bude nalezeno. Nalézací soud však přehlíží jednak § 151 tr. zák., který ustanovuje pro případ, kdy bylo dítě odloženo na místě, kudy se obyčejně chodí, a takovým způsobem, že se důvodně očekávati mohlo, že bude brzy spatřeno a zachováno, jen mírnější trest, jednak že okolnost, že dítě musilo býti v nejbližší chvíli nalezeno, nevylučuje ještě nebezpečí, hrozícího dítěti odložením, není-li zároveň jistoty, že ten, kdo dítě najde, se ho také ujme. Vždyť jak § 150 tak 151 tr. zák. mluví důsledně nejen o postřehnutí, nýbrž rovněž o zachránění dítěte. Že obžalovaná pokládala za jisto, že dítě bude v nejbližší chvíli nejen nalezeno, nýbrž také zachráněno, nalézací soud nezjišťuje. Jen kdyby obžalovaná jednala v tomto vědomí, mohlo by přijití v úvahu odsouzení její pouze pro přestupek dle §u 431 tr. zák. Napadený závěr soudu spočívá na právně mylných předpokladech a jest zmatečným ve smyslu dovolávaného zmatku, takže bylo zmateční stížnosti vyhověti, rozsudek zrušiti v celém rozsahu a věc pro nedostatek skutkových zjištění, které by slušelo při právním podřadění položiti rozhodnutí za základ, vrátiti soudu prvé stolice, by jí znovu projednal a rozhodl.