Čís. 1663.

Vojenská trestní soudní pravomoc nepřestala tím, že z činné služby omylem byla propuštěna jiná osoba než obviněný.
Ohledně obviněného, který dle §u 25 nařízení vlády ze dne 27. července 1920, čís. 470 sb. z. a n. (§ 62 odstavec prvý bran. zák.) měl býti pokládán za neodvedeného a z početního stavu kmenového tělesa (z vojenské evidence) vymazán, přestala pravomoc vojenských trestních soudů dnem, kdy dle §u 5 cit. nař. měl tento převod (propuštění, výmaz) z branné moci býti proveden; lhostejno, že obviněný v tu dobu byl sběhem a u jiného vojenského útvaru pod nepravým jménem jinou službu konal.
(Rozh. ze dne 11. června 1924, N I 39/24.)
Nejvyšší vojenský soud sdělil Nejvyššímu jako zrušovacímu soudu, jak hodlá rozhodnouti spor o příslušnost, který vznikl v trestní věci proti Václavu Leonardu K-ovi mezi vojenským prokurátorem v Josefově a státním zástupcem v Mladé Boleslavi a požádal podle §u 39 v. tr. ř. o sdělení názoru Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zodpověděl dotaz takto:
Nejvyšší soud souhlasí s názorem nejvyššího vojenského soudu, by v záporném sporu o příslušnost mezi státním zastupitelstvím v Mladé Boleslavi a vojenským prokurátorem v Josefově v trestní věci proti Václavu Leonardu K-ovi pro řadu různých trestných činů, zejména též pro různé zločiny, uznána byla příslušnost vojenských justičních úřadů pro všechny trestné činy, jež byly K-em spáchány do 15. prosince 1920 a u nichž splněn byl předpoklad §u 16 odstavec prvý a druhý v. tr. ř., a pro trestné činy, spáchané po této době jen za dalšího předpokladu §u 11 čís. 4 v. tr. ř. (Steinbachovo vydání), jinak však příslušnost občanských trestních úřadů (soudů), neboť při řešeni sporné otázky směrodatnou jest jedině okolnost, že obviněný Václav Leonard K. na základě §§ů 39, 61, 62, 63 branného zákona ze dne 19. března 1920, čís. 193 sb. z. a n. a §§ů 5, 25 nařízení vlády rep. Čsl. ze dne 27 července 1920, čís. 470 sb. z. a n. měl býti pokládán za neodvedeného, že měl z vojenské evidence vůbec býti vymazán a že toto propuštění z branné moci mělo býti provedeno dnem 15. prosince 1920. Následkem toho skončil tímto dnem vojenský poměr, v němž byl obviněný a zanikla i vojenská trestní soudní pravomoc. Na tom ničeho změniti nemohla ani nahodilá okolnost, že obviněný v tu dobu byl sběhem a u jiného vojenského útvaru pod nepravým jménem jinou službu konal, a že proto bylo lze jeho propuštění provésti jen formelně, nikoliv též skutečně, poněvadž pouze jasný a přesný předpis citovaných zákonných ustanovení jest rozhodným a tento nejen že žádného podkladu pro opačný výklad neposkytuje, nýbrž přímo čas číselně vymezuje, a poněvadž konečně nějaká nahodilost sama o sobě a pokud nemá opory v zákoně, zákonné normy omeziti nemůže. Proto jest názor státního zastupitelství o příslušnosti vojenských soudních úřadů pro všecky v úvahu přicházející trestné činy právně pochybeným. Ovšem výjimku pro dobu po 15. prosinci 1920 stanoví § 11 čís. 4 v. tr. ř. (Steinbachovo vydání) a proto bylo k němu správně přihlíženo. Ježto však i tento předpis jest závislým na ustanovení §u 16 odstavec prvý a druhý uvedeného zákona a tato podmínka, pokud jde o krádež, dne 25. října 1921 při útěku z vazby spáchanou, splněna nebyla, dána jest i v tomto případě příslušnost občanských trestních úřadů. Pokud jde o dobu od 7. července 1920 do 15. prosince 1920, sluší též souhlasiti s tamějším míněním, že tu v úvahu přichází příslušnost vojenských justičních úřadů, poněvadž šlo pouze o jednotlivé, časově blíže neurčené a na přesné datum zákonem nevázané propuštění, jehož veřejnoprávní účinek teprve skutečným propuštěním obviněného by byl nastati mohl, ale pro sběhnuvší se omyl v osobě obviněného a pro nepropuštění téhož, vůbec nenastal.

Citace:

č. 1663. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 442-443.