Čís. 1592.

Zákon na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.
K pojmu »pobuřování« (§ 14 čís. 1) a »hanobení« (§ 14 čís. 5 zákona).
Pro pojem »hanobení« není zapotřebí, by bylo použito slova »republika«. Spadá sem i hanobení některého úkonu nebo projevu ústavního činitele, úřadu nebo veřejného orgánu, bylo-li úmyslem pachatelovým hanobením jich hanobiti samu republiku.
(Rozh. ze dne 4. dubna 1924, Zm I 14/24.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení z mateční stížnosti obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 13. listopadu 1923, jímž uznán byl stěžovatel vinným přečinem podle §u 14 čís. 5 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. а n., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Lze souhlasiti se stížností, pokud dovozuje, že zákon v §u 14 chrání obecný mír v republice, najmě ustanoveními čís. 1 a čís. 5 státní zřízení proti činům rázu tam naznačeného, že nechce ztížiti spravedlivý boj politický a nechce potlačovati pouhou agitaci a propagandu, směřující ku změně zákonu (vyjma stěžejních zásad ústavy, v čís. 1 vyjmenovaných). Nespadají proto ani pod ustanovení čís. 5 pouhé výrazy sice neslušné, nikoliv však státu samému nebezpečné. Než bezpečnosti republiky jest na újmu již, vyvolá-li se pachatelem v jiných osobách co do jejich poměru k republice takový duševní stav. který je s to vybíjeti se v činech republice škodlivých (pobuřování čís. 1), nebo ve kterém nedostává se vážnosti vůči republice, jaká jest předpokladem smýšlení, že Československou republiku dlužno zachovati, a podmínkou, by dotčené osoby uváděly své chování a jednání v soulad se zájmy republiky (hanobení čís. 5). Stížnost jest proto na omylu, má-li za to, že ustanovení §u 14 čís. 5 předpokládá útoky, mající za úkol změnu státního zřízení. Stačí naopak již vyvolávání duševního stavu na druhém místě zmíněného u jiných osob, arciť předpokládajíc, že se hanobení stalo způsobem v zákoně vytčeným a mohlo přivoditi některý z účinků tam naznačených. Kdežto pro pobuřování vyžaduje se v §u 14 čís. 1 určitý směr útoků pachatelových a předmětem pobuřovacích projevů musí býti jedna ze stěžejných zásad ústavy, tam vyjmenovaných, nevymezuje zákon v §u 14 čís. 5 směr hanobení označením, po které stránce má býti vážnost k republice porušována. Stačí jakýkoliv směr a jakýkoliv vztah hanobení. Rovněž jako lze haněti osobu fysickou výtkami, vycházejícími z určitého jejího jednání a poukazujícími k tomu, že toto jednání jest výrazem všeobecné opovržlivé vlastnosti (povahy) haněné osoby, lze hanobiti republiku výtkami, jež — vycházející z určité události, v níž se projevuje cestou, v ústavě naznačenou, život republiky — poukazující k další výtce ,že republika jest stižena vadami a vlastnostmi, jaké jsou zdrojem činů hanebných, t. j. nepěkných, nečestných, opovržlivých. Lid, t. j. veškero občanstvo, tvořící svým celkem Československou republiku, jest podle §u 1 ústavní listiny jediným zdrojem veškeré státní moci v republice. Ústavní činitelé, úřady a ostatní veřejné orgány obstarávají úkoly jim svěřené jen z přímého nebo prostředně daného příkazu jediného nositele státní moci, t. j. občanstva, lidu. Úkony a projevy oněch jsou úkony a projevy tohoto, tudíž samé republiky. Hanobení takových úkonů a projevů může tedy býti prostředkem hanobení republiky. Zda jím jest či není, sluší posuzovati dle toho, zda nesl se úmysl pachatelův k tomu, by prostředkem hanobení některého úkonu nebo projevu některého ústavního činitele, úřadu nebo veřejného orgánu hanobil republiku, či zda nesl se úmysl pachatelův výhradně k tomu, by hanobil pouze dotčeného ústavního činitele, úřad, nebo veřejný orgán, na jehož úkon nebo projev útočí. Na posouzení otázky, zda mohly osoby, jimž projev pachatelův svědčil, poznati úmysl pachatelův, k onomu účelu se nesoucí, či zda bylo jim předpokládati jen omezenější úmysl, závisí v podstatě i řešení další otázky, zda mohlo hanobení snížiti vážnost republiky neb ohroziti obecní mír v republice. Pro tento účinek stačilo by již, byla-li hanobením republiky třebaže jen v omezené části obyvatelstva utvořena nálada, zjednati průchod pohoršení nad hanobením nebo nad událostmi, k nimž hanobení poukazovalo. Sluší proto souhlasiti s názorem nalézacího soudu, že pro pojem hanobení republiky není zapotřebí, by bylo použito slova republika. Avšak nelze souhlasiti s dalším povšechným názorem nalézacího soudu, že hanobení republiky jest již útočením proti jednotlivým opatřením státní (vládní) moci v mezích ústavy státní správy, obzvláště útok proti parlamentu a útok proti organisaci vojenské moci. Bylo naopak na nalézacím soudě, by uvažoval a zjistil, zda směřoval úmysl obžalovaného pouze proti Národnímu shromáždění a proti vojsku, po případě samostatnému oddělení vojska, či zda bylo úmyslem obžalovaného, prostředkem útoků na tato veřejná zařízení hanobiti samotnou republiku. V onom případe bylo by o skutku obžalovaného uvažovati s hlediska článku III. а IV. zákona ze dne 17. prosince 1862, čís. 8 ř. zák., a jen v případe druhém bylo by možno podřaditi projevy obžalovaného trestní normě §u 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky, jsou-li dány též ostatní předpoklady tam stanovené. Jelikož nalézací soud o případném, útoky na Národní shromáždění a na organisaci vojenské moci převyšujícím úmyslu obžalovaného neuvažoval a nezjistil jej, není skutková podstata přečinu §u 14 čís. 5 zák. na ochr. rep., jímž byl obžalovaný uznán vinným, zjištěnými skutečnostmi, najmě po stránce subjektivní naplněna. Odsuzující výrok prvé stolice spočívá na nesprávném použití zákona a bylo jej z důvodu čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř. zrušiti. Neúplnost skutkových zjištění vyžadovala vrácení věci nalézacímu soudu k opětnému projednání a rozhodnutí.

Citace:

č. 1592. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 309-311.