Čís. 1711.

Maření exekuce (zákon ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. zák.).
S hlediska §u 1 zákona nesejde na tom, může-li věřitel dojiti částečného neb úplného uspokojení ze jmění jiných osob, za tutéž jeho pohledávku spoluzavázaných.
(Rozh. ze dne 23. srpna 1924, Zm I 195/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalované do rozsudku krajského soudu v Táboře ze dne 8. února 1924, jímž byla obžalovaná uznána vinnou přečinem podle §u 1 zákona z 25. května 1883, čís. 78 ř. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost obžalované, dovolávající se zmatků §u 281 čís. 4 a 9 a) tr. ř., jest bezdůvodná. S hlediska §u 281 čís. 4 tr. ř. shledává stížnost odsuzující výrok zmatečným, poněvadž soud zamítl jako zbytečné návrhy obhajobou při hlavním přelíčení činěné, by cena usedlosti spoluručitelů obžalované byla zjištěna soudním odhadem a vyžádány byly exekuční spisy o exekuci na majetek hlavních dlužníků, Zmateční stížnost dovozuje rozhodný význam těchto návrhů z úvahy, že vzhledem k prohlášení svědka Jana V-a, zástupce věřitelky, že s vymáháním pohledávky proti obžalované bude posečkáno až do výsledku dražby inventáře B-ých, nebylo by lze mluviti v tomto případě o exekuci, hrozící obžalované, a kdyby se ukázalo, že výtěžek za inventář B-ých stačí ku krytí pohledávky záložny, o nastalé škodě vůbec, natož o škodě 100 Kč převyšující (§ 1 zákona o maření exekuce). Pokud soud, nezjistiv, jak dalece pohledávka záložny kryta jest jměním ostatních ručitelů po případě výsledek dražby inventáře B-ých, odsoudil obžalovanou pro přečin §u 1 citovaného zákona, jest prý rozsudek právně pochybným a dle §u 281 čís. 9 a) tr. ř. zmatečným. Než právem odmítl soud provedení navržených důkazů jako bezúčelných. Neboť na rozdíl od zločinu podvodu, jenž dán by byl, kdyby šlo pachateli o to, by věřitele vůbec o hodnotu jeho pohledávky připravil a tím ho na majetku poškodil, stačí pro skutkovou podstatu §u 1 zákona o maření exekuce, šlo-li dlužníkovi jen o to, by konkrétní hrozící nebo již zahájenou exekuci a tím uspokojení věřitele z této exekuce zmařil. Proto nesejde s hlediska tohoto deliktu na tom, zda-li věřitel může dojiti částečného neb úplného uspokojení z jmění ostatních osob, za tutéž pohledávku spoluzavázaných, a také jen dle výsledku této konkrétní exekuce sluší řešiti otázku, zda byla jednáním pachatelovým způsobena škoda vůbec a ve výši 100 Kč převyšující zvláště. Stejně však lze mluviti o exekuci spoluzavázanému pachateli hrozící i tenkráte, když jsou tu i jiné osoby, ke krytí pohledávky povinné, a věřitel, snad — což rozsudek nezjišťuje — více méně určitě naznačil, že se napřed pokusí, vydobýti svou pohledávku z majetku hlavního dlužníka. Neboť i v tomto případě jest si pachatel vědom, že mu bude piatiti alespoň potud, pokud by exekuce do majetku hlavního dlužníka k plnému krytí dluhu nevedla, a že vedena bude v případě tom proti němu exekuce, pakliže by se zdráhal svému závazku dostáti. Zjistil-li tedy nalézací soud, že stěžovatelka v úmyslu, by tuto jí hrozící exekuci zmařila, majetku svého se vzdala a vzhledem k výši pohledávky též škoda tím věřiteli vzešlá 100 Kč převyšuje, nelze shledati na tomto podkladě spočívající odsuzující výrok právně pochybeným, aniž formálně vadným jen z toho důvodu, že soud zamítl návrhy, čelící k tomu, by možnost uhražení dluhu z majetku ostatních spoluzavázaných osob byla zjištěna.

Citace:

č. 1711. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 521-522.