Čís. 1585.

Ke zločinu podle §u 85 písm. a) tr. zák. vyžaduje se v subjektivním směru jednání úmyslné, spojené s vědomím jeho protiprávnosti. Jde o omyl ve smyslu §u 2 písm. e) tr. zák., předpokládal-li pachatel nesprávně, že jest oprávněn s poškozenou věcí nakládati jako se svou.
(Rozh. ze dne 3. dubna 1924, Kr I 738/23.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 6. října 1923, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem zlomyslného poškození cizího majetku podle §u 85 písm. a) tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu osudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Ze spisů vychází a nalézací soud béře za prokázáno, že obžalovaný bydlel v domě Antonína J-a v M. po čtyři roky a že při nastěhování se dal si v najatých místnostech zříditi kamna z materiálu cukrovaru m-ckého, kde byl tehdy zaměstnán a dal si byt vymalovati na svůj náklad a natříti okna a dvéře. Když se stěhoval z bytu, žádal na J-ovi, aby mu něco na vynaložený náklad nahradil; když J. to odepřel, rozebral kamna, tálky a troubu si odnesl, zdi pak nějakým ostrým nástrojem poškrabal, inkoustem a vápnem postříkal a sazemi pomazal. Nalézací soud zjišťuje konečně, že škoda J-ovi jednáním obžalovaného způsobená činí asi 250 Kč. Dle tvrzení obžalovaného sloužil byt dříve za skladiště a je ho nyní, jak J. udal při hlavním přelíčení, za skladiště užíváno. Nalézací soud shledal v jednání obžalovaného zločin zlomyslného poškození cizího majetku podle §u 85 a) tr. zák. V objektivním ohledu zaujal stanovisko, že věci staly se příslušenstvím domu a tudíž vlastnictvím J-a. Lze stranou ponechati rozbor otázky, zda, pokud jde o vymalování bytu, může býti řeč o příslušenství v pravém smyslu zákona (§§y 294. 297 obč. zák.); tolik jest však jisto, že jde o něco, co s domem (s jeho součástmi) dostalo se do takového faktického spojení, že od nich odloučeno býti nemůže a že tudíž přešlo do vlastnictví majitele domu. Co se tkne kamen, nezjišťuje rozsudek, že si obžalovaný vyhradil zpětvzetí materiálu k jich zřízení poskytnutého. Věci ty byly proto vůči obžalovanému věcmi cizími, jsouce vlastnictvím pronájemce J-a, a dlužno v důsledku toho poškození, jež obžalovaný na nich předsevzal, uznati za způsobilé založiti v objektivním směru skutkovou podstatu činu, z něhož jest viněn.
Po subjektivní stránce vyžaduje se ke zločinu podle §u 85 písm. a) tr. zák. jednání úmyslné, spojené s vědomím jeho protiprávnosti. Byl-li pachatel mylného předpokladu, že je oprávněn s věcí jako se svou nakládati, byl by na jeho straně omyl, pro který by nebylo lze spatřovati v jeho skutku zločin (§ 2 písm. e). Obžalovaný hájil se tím, že, když pronájemce odmítl jeho nárok na náhradu vynaložených nákladů, pokládal se za oprávněna uvésti byt do předešlého stavu, že byl toho domnění, že, když si nechal byt vymalovati, může v něm dělati, co mu libo. Touto obhajobou uplatňoval obžalovaný, že byl toho náhledu, že s věcmi, jež dal svým nákladem zříditi, může dle libovůle nakládati, kterážto obhajoba, předpokládajíc její pravdivost, byla by s to, vyloučiti vědomí obžalovaného o protiprávnosti jeho jednání. Šlo by tu o nesprávné pojetí nikoli trestních (§ 3 tr. ř.), nýbrž civilněprávních předpisů, tedy o omyl takového druhu, jenž ve svých účincích rovná se omylu o rozhodných skutečnostech ve smyslu §u 2 písm. e) tr. zák. Nalézací soud poukazuje sice na tuto obhajobu obžalovaného, odbývá ji však úvahou, že věci staly se příslušenstvím domu, tedy vlastnictvím J-ovým a že obžalovaný nesměl s nimi disponovati, kterážto úvaha dotýká se však pouze objektivní stránky věci a nelze v ní proto spatřovati odpověď na onu obhajobu, popírající subjektivní zavinění. Soud praví sice hned na to: »Poněvadž obžalovaný jednal úmyslně, by se J-ovi pomstil a způsobil škodu, zakládá jednání . . .,« leč ani z této stati nelze s naprostou jistotou usuzovati, zda v ní dochází vyřízení uplatňovaná obrana a je proto výrok soudu ve směru tomto aspoň nejasným. Ona obrana týká se okolnosti pro rozhodnutí závažné a bylo proto povinností soudu, by obranou tou se náležitě (§ 258 tr. ř.) obíral, své úvahy v rozsudku uvedl (§ 270 čís. 5 tr. ř.) a při zkoumání položil si zejména otázku, zda není dle zjištěného stavu věci na místě rozlišovati na jedné straně mezi zřízením kamen, na druhé pak mezi vymalováním bytu. Zmateční stížnost vytýká v naznačeném směru vadnost rozsudku, označujíc jej, pokud jde o řešení otázky subjektivního zavinění, nejasným, neúplným po případě neodůvodněným (čís. 5 §u 281 tr. ř.). I bylo proto důvodné stížnosti vyhověti, rozsudek zrušiti a věc odkázati na soud prvé stolice k opětnému projednání a rozhodnutí.

Citace:

č. 1585. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 296-298.