Čís. 1629.

Zákon na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.
Za hanobení národa (§ 14 čís. 5 zákona) dlužno považovati i hanobení jeho řeči.
Rozšiřovanými spisy (§ 39 čís. 2 zákona) jsou písemnosti, jichž obsah jest přístupen většímu počtu osob, ať již individuelně určitému nebo co do množství neurčitému; netřeba, by spis vešel skutečně ve známost více lidí.
Spadá sem i podání, učiněné u veřejného úřadu nebo soudu.
Nezáleží na tom, zda byla písemnost dle úmyslu pachatelova určena pro veřejnost čili nic; stačí, že její obsah mohl vejíti ve známost více lidí a že si toho pachatel musel býti vědom.
I podání v uzavřeném dopise soudu zaslané jest způsobilé ohroziti obecný mír v republice.
Hmotněprávní zmatek (§ 281 čís. 9—11 tr. ř.) může zástupce generální prokuratury při zrušovacím líčení prováděti odchylně od písemné zmateční stížnosti státního zastupitelství.
(Rozh. ze dne 10. května 1924, Zm I 148/24.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhovel po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 28. ledna 1924, jímž byl obžalovaný sproštěn podle §u 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby pro přečiri rušení obecného míru podle §u 14 čís. 5 zák. ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.; zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje důvod zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. První soud připouští, že obžalovaný dodatkem k svému písemnému podání, zaslanému 1. listopadu 1923 v uzavřené obálce na obchodní soud v P. »Nadále nepřijmu žádných českých přípisů. Nechcete-li se mnou (dopisovati) německy, můžete mně snad psáti v některé kulturní řeči, na př. anglicky«, vědomě hanobil českou řeč a i tím národ český, poněvadž řeč jest význačným znakem národnosti i národa, sprostil však obžalovaného z obžaloby pro přečin podle §u 14 čís. 5 zák. na ochranu republiky s odůvodněním, že hanobení se nestalo veřejně, ve smyslu §u 39 cit. zák., poněvadž prý připiš, zaslaný v uzavřené obálce obchodnímu soudu, nelze považovati za rozšiřovaný spis, jehož obsah byl dle úmyslu pachatelova určen pro širší okruh osob, a dále v uvážení, že obsah uzavřeného dopisu, zaslaného soudu a neurčeného pro veřejnost, nemohl ani ohroziti obecný mír v republice. Právní náhledy nalézacího soudu, v tomto odůvodnění vyslovené, spočívají na nesprávném výkladu zákona a činí rozsudek zmatečným. Rozšiřovanými spisy dlužno rozuměti všecky písemnosti, jichž obsah jest přístupen většímu počtu osob, ať již individuelnč určitému nebo co do množství neurčitému; aby vešel spis skutečně ve známost více lidí se však nevyhledává. Budiž podotčeno, že § 39 zák. na ochranu republiky převzal pojem rozšiřovaných spisů z dosavad platného trestního práva (§§y 59 c), 63, 65, 80, 122 a), 300, 303, 305, 489, 491 tr. zák.) a že nauka i judikatura pojem ten souhlasně vykládá v uvedeném smyslu (srov. víd. rozh. čís. 163, 480, 804, 3893). Podání učiněné u veřejného úřadu nebo soudu dostane se již dle pravidelného úředního chodu do rukou а k vědomosti více osob; než se právoplatně vyřídí, projde rukama více úředníků, po případě i několika stolic; na konec zůstane založeno ve spisech, do nichž mají i strany i jich zástupci právo nahlížeti a tím způsobem může vejíti ve známost i širší veřejnosti. Proto také v projednávaném případě nemohlo ujíti obžalovanému, jehož soud označuje jako inteligentního obchodníka, že obsah jeho podání, řízeného na obchodní soud v P, bude přístupným neobmezenému počtu úředníků a jiných osob, na soudě činných, po případě i osob mimo soud stojících, zejména stran a jejich zástupců, jimž jest dovoleno nahlédnouti do vyrovnávacích spisů, a že se obsah podání nutně dostane ve známost více osob, tím spíše, že hrubý a urážlivý způsob psaní nezůstane nepovšimnut. Nezáleží na tom, bylo-li podání dle úmyslu obžalovaného určeno pro veřejnost čili nic — jak mylně dovozuje rozsudek — nýbrž stačí, že obsah podání mohl vejíti ve známost více lidí a že si toho obžalovaný musil býti vědom. Dlužno proto pokládati podání obžalovaného za rozšiřovaný spis ve smyslu §u 39 čís. 2 zák. na ochranu republiky.
Mylným jest i další náhled nalézacího soudu, že obsah uzavřeného dopisu, zaslaného na soud, nemůže ohroziti obecný mír v republice proto, že jde o projev, který není určen pro veřejnost. Neboť písemné podání obžalovaného, hanobící surově český národ, podání, jehož obsah jest, jakmile došlo na soud, přístupným neobmezenému počtu lidí a snadno může vejíti ve veřejnou známost, jest zajisté způsobilé, ohroziti obecný mír v republice, uváží-li se, že může snadno vyvolati obecné pohoršení a národnostní třenice v obyvatelstvu, v otázkách národní cti zvláště citlivém a nedůtklivém. Ovšem nalézací soud se nevyslovil o otázce, zda věděl obžalovaný, že z jeho jednání takové nebezpečí může vzejíti. Že obžalovaný hanobil Český národ způsobem surovým i štvavým vyplývá z úvahy, že použil surového prostředku hanobení, označiv národní jazyk, po tisíciletí vzdělávaný a vykazující bohaté písemnictví, za nevzdělaný a nekulturní, a že jeho projev mohl míti v zápětí následky štvavé, totiž vyvolání nepřátelského smýšlení a popuzování k zášti k národnosti obžalovaného. Z toho vyplývá, že v projednávaném případě jsou splněny zcela nepochybně objektivní náležitosti skutkové podstaty přečinu podle §u 14 čís. 5 cit. zák. Poněvadž však prý soud nevyslovil se o subjektivní vině ve směru shora zmíněném, nelze rozhodnouti ve věci samé.
K vývodům obhájce obžalovaného při zrušovacím líčení, že lze zření míti toliko k tomu, co uplatněno v písemné zmateční stížnosti a že další uchylující se provedení stížnosti zástupcem generální prokuratury v tom směru, že jednání obžalovaného bylo způsobilé ohroziti obecný mír v republice a dálo se způsobem surovým a štvavým, je opožděno, dlužno podotknouti, že tomu tak není, ježto se jedná o hmotněprávní zmatek, jejž lze generální prokuratuře při zrušovacím líčení prováděti odchylně od písemné zmateční stížnosti státního zastupitelství.

Citace:

č. 1629. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 371-373.