Čís. 1787.

Trestání válečné lichvy (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.).
Mlátící garnitura jest předmětem potřeby.
K pojmu »využívání mimořádných poměrů, vyvolaných válkou«.
(Rozh. ze dne 10. listopadu 1924, Zm I 465/24.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Táboře ze dne 5. června 1924, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle §u 7 (3) zákona o trestání válečné lichvy ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost obžalovaného napadá rozsudek jen z důvodu §u 281 čís. 9 a) tr. ř., dovozujíc nesprávné právní posouzení věci z toho, 1. že mlátící garnitura, o jakou šlo, není předmětem denní potřeby, po případě předmětem potřeby vůbec a nebyla jím zvláště v daném případě, kde měl kupitel pro mlácení ještě žentour, 2. že nelze stěžovateli prokázati úmysl, směřující k požadování zřejmě přemrštěné ceny, 3. že nebyla zřejmě přemrštěná cena požadována využíváním mimořádných poměrů, privodených válkou. Stížnosti nelze přiznati oprávnění, pokud jde o bod 1. a 2. K bodu 1. přehlíží stížnost, že zákon o trestání válečné lichvy dle jasného předpisu §u 1 nemá za předmět ochrany obchod s předměty denní potřeby, nýbrž potřeby vůbec, a to potřeby obecné ve smyslu téhož §u, nikoliv potřeby jednotlivcovy dle konkrétních jeho poměrů. Že mlátící garnitura patří mezi tyto předměty potřeby, nemůže býti pochybným vzhledem k jejímu určení, sloužiti nepřímo k ukojení potřeb lidí a zvířat domácích. K bodu 2. jest ovšem připustiti, že skutková podstata přečinu dle §u 7 lich. zák. vyžaduje vědomí pachatele, že cena, jím požadovaná, jest zřejmě přemrštěna. To však nalézací soud v rozsudku zjistil. Ovšem by mohla okolnost, již napadený rozsudek v tomto směru uvádí, že obžalovaný opomenul před stanovením ceny optati se na příslušném místě, jaká cena za mlátičku v době prodeje mohla jeviti se přiměřenou, vzbuditi pochybnosti, zda nešlo spíše o pouhou nedbalost, než o skutečné vědomí přiměřenosti požadované ceny. Než pochybnosti v příčině jednotlivých, pro přesvědčení soudu uvedených důvodů, nemohou rozhodovati, když nesprávnost zjištění toho kterého předpokladu skutkové podstaty dle uvedených důvodů v jich celistvosti není zjevnou. Tomu však při zjištění, že obžalovaný si byl přemrštěnosti ceny, jím požadované, vědom, tak není, neboť nalézací soud opírá toto zjištění o další poukaz na jistě význačnou skutečnost, že obžalovaný požadoval původně za mlátičku 80000 Kč, z nichž ihned 20000 Kč slevil.
Jinak se věc má, pokud jde o bod, jímž stížnost napadá zjištění nalézacího soudu, že obžalovaný požadoval zřejmě přemrštěnou cenu, využívaje mimořádných poměrů, vyvolaných válkou. Tu dlužno především zdůraznili, že využívání takové by tu mohlo býti ve trojím směru. Předně by mohlo jiti o využívání nedostatku mlátiček, přivoděného válkou, obžalovaným a zdá se, že nalézací soud měl tuto okolnost na mysli, odůvodniv onen výrok úvahou, že v době prodeje téměř při každém předmětu potřeby jevil se citelný nedostatek, přivodčný válkou. Než to nestačí pro závěr, že tento nedostatek jevil se také u toho druhu předmětů potřeby, o který jde, ježto nevylučuje možnosti, že nedostatku mlátiček, jehož by mohlo býti využito, v době Činu vůbec snad již nebylo, čemuž nasvědčuje také výpověď Jana P-а, z níž vyplývá, že poměr mezi tovární cenou mlátiček tohoto konkrétního druhu v roce 1912, kdy obžalovaný mlátičku koupil, a tovární cenou v roce 1920, kdy obžalovaný ji prodal, byl velmi příznivý, totiž 5500 Kč : 41000 Kč až 52000 Kč, tedy ani ne 1 : 8. Dále by mohly býti spatřovány mimořádné, válkou vyvolané poměry, jichž obžalovaný snad využil, v poválečné mentalitě spotřebitelů a výrobců (obchodníků). Jest totiž známým zjevem poválečné doby, že obecenstvo je desorientováno o cenách, že následkem všeobecné cenové rozvrácenosti a nejistoty žádají obchodníci (výrobci) a platí spotřebitelé za předměty potřeby často ceny, jež daleko převyšují jejich vnitřní, skutečnou hodnotu. Kdo s tím počítá jako s úkazem obecným, aby činil cenové požadavky, jejichž uspokojení by jinak nemohl očekávati, využívá mimořádných, válkou vyvolaných poměrů. Těmito úvahami se nalézací soud nezabýval. Jeho výrok, že obžalovaný využil poměrů na úkor Františka J-a, nezkušeného poměrů, poukazoval by spíše na skutkovou podstatu §u 4 cis. nařízení ze dne 12. října 1914, čís. 275 ř. zák., kde stačí vykořisťování individuální nezkušenosti, která není všeobecným, válkou vyvolaným zjevem, ale kde mimo to se předpokládá, by se činnost prováděla po živnostenskú, čehož tu nebylo.
Zcela nepovšimnutu nechal nalézací soud třetí možnost, jež nastává vzhledem k jeho zjištění, že obžalovaný učinil převzetí mlátičky za zřejmě přemrštěnou cenu podmínkou uskutečnění pachtu svého statku vůbec; neboť je možno, že obžalovaný, počítaje s nedostatkem pachtovných objektů, chtěl tím, že učinil dojednání pachtovní smlouvy závislým na převzetí mlátičky, docíliti, aby František J. za mlátičku zaplatil přemrštěnou cenu, kterou by jinak, t. j. za pravidelných poměrů nebyl povolil. Vždyť není vyloučeno, že v době činu byla následkem války veliká poptávka po požerúcich, poněvadž při stálém kolísání ostatních hodnot se půda považuje za nejbezpečnější majetek, zaručující majiteli (pachtýři) stálý a cenové úrovni úměrný příjem; že této poptávce nestačil obmezený počet prodejných (.pachtovních) pozemků a že obžalovaný závadným činem z této situace těžil. Že vylíčený, válkou vyvolaný zjev v době činu tu byl a že také František j. mu podlehl, tomu by nasvědčovalo vlastní doznání obžalovaného, že dostal na svůj insérât v časopisu »Venkov«, že statek pronajme, asi 30 nabídek, jakož i okolnost, že František J. podal teprve po zrušení pachtovního poměru trestní oznámení na obžalovaného, z čehož lze usouditi, že mu na statku mnoho záleželo. Než nalézací soud se touto důležitou úvahou vůbec nezabýval a neučinil v tomto směru žádného zjištění. Ježto, jak uvedeno, zjištění rozsudková pro výrok o vině nestačí a nalézací soud následkem mylného právního posouzení nechal důležité okolnosti, zejména též po stránce subjektivní, nepovšimnutými, musil zrušovací soud oprávněné zmateční stížnosti vyhověti, napadený rozsudek zrušili a věc vrátiti nalézacímu soudu, by ji znova projednal a po doplnění zjištění v naznačených směrech znova rozhodl.

Citace:

č. 1787. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 675-677.