Čís. 1447.Z §u 413 tr. zák. jest vyloučiti případy těžkého ublížení na těle.(Rozh. ze dne 14. ledna 1924, Kr I 94/23.)Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalované do rozsudku krajského soudu v Jičíně ze dne 19. prosince 1922, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou přestupkem podle §u 335 tr. zák., mimo jiné z těchtodůvodů:Stěžovatelce nelze přisvědčiti, že rozsudek neprávem podřadil její jednání pod § 335 t335r. zák. na místě pod § 413 tr. zák. Tvrdí-li zmateční stížnost, že obžalovaná neměla nepřátelského úmyslu proti Čeňku D-ovi a že své činy předsevzala v úmyslu, by ho polepšila, stačí ji odkázati k tomu, že rozsudek zlého úmyslu, k §u 152 tr. zák. potřebného, nezjistil a právě proto ji kuiposním deliktem §u 335 tr. zák. uznal vinnou. Nelze zmateční stížnosti přisvčdčiti ani v tom1, že dlužno §u 413 tr. zák. použiti i tam, kde překročení práva kárného, jež obžalované nad Čeňkem D-em příslušelo, mělo za následek těžké uškození na těle pro káraného. Ustanovení §§ 413 a násl. tr. zák. nevymezují sice přesně objektivní skutkové podstaty deliktu, než z okolnosti, že obsaženy jsou v X. hlavě druhého dílu trest, zákonníka a přiřaděny jsou bezprostředně k trestním normám §§411 a 412 tr. zák. a že nad to nebyla do XVIII. hlavy prvního dílu (§§ 152 až 157 tr. zák.) pojata obdobná ustanovení výjimečná, dlužno souditi, že zlá nakládání, spojená s těžkým uškozením na těle, nemohou býti podřaďována pod pojem překročení práva kárného, jež by bylo posuzovati podle §§ů 413 až 421 tr. zák. Ustanovení tato znamenají pouze přísně vykladatelnou výjimku z ustanovení §§ů 411 a 412 tr. zák., ale nikoli z ustanovení §§ů 152 až 157 tr. zák. Pojem práva trestacího vylučuje skutkovou podstatu zločinu. Je-li tu tedy objektivní skutková podstata těžkého uškození na těle, dlužno čin posuzovati dle §§ů 152 až 157 tr. zák., byl-li prokázán nepřátelský úmysl, kdežto byla-li zjištěna pouze nedbalost, sluší použiti předpisu §u 335 tr. zák. (srovnej rozhodnutí býv. Nejvyššího soudního dvoru ze dne 20. října 1911, Kr V 444/11). Na tom nemůže ničeho změniti ani ta okolnost, že zákon v §§ech 415, 418 a 421 tr. zák. činí zmínku o těžkém a velmi těžkém zlém nakládání, jako o okolnosti trestnost zvyšující. Jest tu jednak uvážiti, že hranice, jež vytyčuje zákon mezi lehkým a těžkým zraněním (od viditelných známek a patrných následků až po nezpůsobilost k povolání a přerušení zdraví, trvajícímu 19 dnů), jest posunuta dosti daleko, takže rozdíly lehkého zranění jsou zřejmě patrny, jednak srovnati jest tato ustanovení s §em 412 tr. zák., kde rovněž zákon při výměře trestu za lehké poškození na těle přihlíží k povaze zranění, hledíc k jeho tíži. Dalším důvodem, proč z §u 413 tr. zák. vyloučiti jest případy těžkého uškození na těle, jest úvaha, že při opačném stanovisku zákon by trestal mírněji ty, kdož porušili zlým nakládáním se svými dětmi, ať vlastními ať přijatými, daleko více svou povinnost, než ty, kdož, nemajíce zvláštních povinnosti vůči cizím osobám, těmto při zlém nakládání s nimi těžce uškodili na těle. Jest tudíž v činech obžalované jak subjektivní, tak i objektivní skutková podstata přestupku §u 335 tr. zák. a právem byla obžalovaná tímto přestupkem uznána vinnou.