Čís. 1633.

Zamítnutí návrhů obhajoby není zmatkem čís. 4 §u 281 tr. ř., nemohlo-li zamítnutí jich účinkovati na konečné rozhodnutí ve směru obžalovanému škodlivém (§ 281 tr. ř.).
Zákon (§ 2 písm. g) tr. zák.) nežádá, by se napadená osoba bezprávnému útoku vyhnula útěkem, čest a nedotknutelnost (na rozdíl od neporušenosti) těla lidského nenáleží ku chráněným právním statkům.
K obraně neopravňují útoky, vyčerpávající se v pouhém zlém nakládání.
(Rozh. ze dne 14. května 1924, Zm I 203/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 11. února 1924, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem těžkého poškození na těle, mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost uplatňuje zmatky čís. 4, čís. 9 — přesněji čís. 9 písm. a) — čís. 10 §u 281 tr. ř., jest však ve všech směrech bezdůvodnou. Při hlavním přelíčení hájil se stěžovatel tím, že udeřil H-a holí na levé rameno, protože na něj samého H. útočil; H. chytil ho prý jednou rukou za kabát, držel ho, vyhrožoval mu slovy: »Co chceš, hošíku, dnes se spolu vypořádáme«, strkal ho neustále rukou, jíž ho držel, pozpátku druhou rukou ničeho nedělal, konečně se prý stěžovateli podařilo, odtrhnouti se od H-a, stěžovatel chytil hůl, H. šel znovu proti němu, chytil ho znova týmž způsobem, jako poprvé, a strkal jím napořád pozpátku, k obraně udeřil prý stěžovatel konečně H-a dvakráte na levé rameno, pak prý utekl, ježto se všichni naň vrhli. Dle rozhodovacích důvodů béře nalézací soud zodpovídání se obžalovaného za podklad úvah, zda jednal obžalovaný v nutné obraně. Příznivější pro stěžovatele podklad těchto úvah nebyl by býval zjednán ani, kdyby svědci obhájcem navržení byli potvrdili okolnost tam uplatňovanou, že H. na stěžovatele opětně útočil a »že stěžovatel jednal v nutné obraně«. Tvrzení stížnosti, že stěžovatel cítil a musel při útoku H-ově cítiti strach a leknutí, vida mohutnou jeho postavu proti sobě a slyše jeho vyhrůžky, nemá ve vylíčeném zodpovídání se stěžovatelově žádné opory. Stěžovatel nepoukazoval ani nejmenší zmínkou k tomu, že z jednání a z projevu H-ových nebo z dřívějších jeho vyhrůžek předpokládal, že útok H-ův vystupňuje se v míru, převyšující pouhé zlé nakládání. Jelikož jde při takovém předpoklade, jakož i při strachu a leknutí o úkony (stavy) duševní, nelze dotčenou mezeru obhajoby vyplniti ani tvrzením obhájce, ani seznáním svědků o dřívějších, H-em před dvěma léty vyslovených vyhrůžkách a o bezprostředně předchozích útocích a vyhrůžkách H-a a jeho společníků proti bratru stěžovatelovu, obzvláště, když nebyly současně tvrzeny pohyby nebo výkřiky stěžovatelovy, jakými byly by se projevily předpoklad, strach a leknutí zmíněného rázu. Tím méně lze mezeru vyplniti tvrzením obhájcovým, jak se H. a jeho společníci po událostech, o které jde, vyjádřili a chovali, jelikož tyto pozdější události nemohly působiti na duševní stav stěžovatelův v době jeho dřívějšího jednání. Dosvědčení skutečností, obhájcem v jeho návrhu uplatňovaných svědky tam jmenovanými, nemohlo proto zjednati příznivější pro stěžovatele podklad skutkový než jaký napadený rozsudek beztak podrobuje právnímu rozboru jako obhajobu stěžovatelovu. Zejména nemohlo zjednati předpoklad, že stěžovatel v době skutku, o který jde, se domníval, že tu jest anebo bezprostředně nastane vážnější útok H-ův než jakým bylo to, co stěžovatel sám o činech H-ových udal. Zamítnutí těchto návrhů nalézacím soudem nemohlo účinkovati na konečné rozhodnutí ve směru stěžovateli škodlivém. Není tu předpokladu posledního odstavce §u 281 tr. ř. pro uplatňování zmatku čís. 4.
Rozhodovací důvody prvé stolice vylučují stav nutné obrany na straně obžalovaného z důvodu, že měl obžalovaný, kdyby nebyl býval veden úmyslem, H-ovi nepřátelským, dosti příležitosti, aby se vzdálil. S tímto odůvodněním ovšem nelze souhlasiti. Zákon nepožaduje, by se osoba útokem dotčená bezprávnému útoku rázu, v §u 2 písm. g) tr. zák. zmíněného, vyhnula útěkem, nýbrž připouští, aby takový útok obranou od sebe odvrátila. Avšak zákon připouští obranu toliko proti útokům na právní statky určitého druhu, v §u 2 písm. g) výlučně vyjmenované, a sice na život, na svobodu a na majetek. Čest a nedotknutelnost — na rozdíl od neporušitelnosti — těla lidského ku bráněným právním statkům nenáleží. K obraně neopravňují tudíž útoky, vyčerpávající se v pouhém zlém nakládání. Pouze o takové šlo v tomto případě. Nehledě k tomu, že ostatní výsledky hlavního přelíčení, jak podotýká napadený rozsudek, popřely jakýkoliv útok H-ův na stěžovatele, spočíval dle samotné obhajoby stěžovatelovy útok H-ův výhradně v tom, že chytil a držel stěžovatele za kabát a strkal jím pozpátku, tedy v takovém vztažení ruky, jaké stěží lze podřadit! i jen pod pojem zlého nakládání a nenabylo vážnějšího významu ani současným projevem H-ovým, který při naprosté neozbrojenosti H-a a při naprosté nečinnosti druhé jeho ruky poukazoval jen k úmyslu H-ovu, vypořádati se se stěžovatelem prostředkem ručního zápasu, ne-li dokonce jen hádky. Odepřel-li nalézací soud povahu nutné obrany tomu, co stěžovatel v odvetu na takový útok učinil, neporušil tím zákon, aniž ho použil nesprávně v ustanovení §u 2 písm. g) tr. zák., takže jest pochybenou námitka stížnosti, opřená o důvod čís. 9, přesně 9 písm. a) §u 281 tr. ř.

Citace:

č. 1633. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 377-379.