Čís. 1814.

Úmyslné zamlčení rozhodných skutečností jest křivým svědectvím (§ 199 a) tr. zák.), je-li svědecká výpověď uzpůsobena tak, že u vyslýchajícího soudce musí vzbuditi dojem úplnosti.
(Rozh. ze dne 1. prosince 1924, Zm I 417/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Písku ze dne 15. května 1924, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle §§ů 197, 199 písm. a) tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů
Po věcné stránce (čís. 9 a) §u 281 tr. ř.) namítá stěžovatel, že jeho výpověď u okresního soudu v Mirovicích vůbec nemůže založiti skutkovou podstatu křivého svědectví před soudem, poněvadž prý nelze říci, že něco zamlčel, ježto ho soudce neupozornil na okolnost, dosvědčenou svědkem L-em, že jeho otec mluvil se svědkem o úplatku teprve potom, když obžalovaný odešel. Kdyby byl býval na věc upozorněn, byl by možnost této rozmluvy připustil, přes to, že mu okolnost ta známa nebyla. Dle náhledu zmateční stížnosti je zamlčení rozhodných okolností křivým svědectvím tenkráte, neřekne-li svědek něco, ač byl upozorněn, aby řekl vše, neb odpoví-li, že ničeho neví, přes to, že byl na určitou okolnost zvláště tázán. Zmateční stížnost jest na omylu. Úmyslné zamlčení rozhodných skutečností zakládá křivé svědectví, jakmile jest svědecká výpověď uzpůsobena tak, že u vyslýchajícího soudce musí vzbuditi dojem úplnosti. Tak tomu bylo dle rozsudkových zjištění v tomto případě. Obžalovaný líčil u okresního soudu v Milovicích věc tak, jako by jeho otec rozmlouval s L-em pouze v přítomnosti jeho a Františka Š-y, a vylučoval naprosto, že by otec před ním a Š-ou sliboval L-ovi 100 K za to, že ho bude voliti starostou. Tvrdilť s určitostí, že není pravda, že jeho otec tenkráte L-ovi slíbil, že dostane oněch 100 K. dá-li mu svůj hlas při volbě starosty, poněvadž něco takového prý vůbec neslyšel, ačkoliv byli všichni pohromadě, při čemž ovšem zamlčel, že otec jeho potom ještě sám zůstal státi s L-em a s ním vyjednával. Náhled zmateční stížnosti, že obžalovaný měl býti vyšetřujícím soudcem předem upozorněn na obsah svědeckého seznání L-ova, by dle něho mohl zařídí ti svou svědeckou výpověď, nemá opory v zákoně. Obžalovaný měl býti a byl poučen, že má jako svědek mluviti pravdu, a byl také upozorněn na dobrodiní zákona, že se může vzdáti svědectví. Rozhodnuv se, svědectví vydati, byl povinen, udati pravdu a nic nezamlčeti, Líčil-li věc tak, jako by otec s L-em vyjednával pouze v jeho přítomnosti, tvrdě, že před ním L-ovi ničeho nesliboval, při tom však úmyslně zamlčel, že otec s L-em vyjednávali ještě dodatečně v jeho nepřítomnosti, ač mu tato okolnost byla známa, nutně svou výpovědí musel vzbuditi dojem, že učinil seznání úplné, kdežto ve skutečnosti zamlčel rozhodnou okolnost. Odsouzení obžalovaného v tomto směru odpovídá tedy správnému výkladu zákona.

Citace:

č. 1814. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 728-729.