Čís. 1840.

Ke skutkové podstatě zločinu veřejného násilí podle §u 87 tr. zák. stačí úmyslné činění pachatelovo s vědomím, že činění to je způsobilým přivoditi některé z nebezpečí §u 85 b) tr. zák.; nevyžaduje se, by nebezpečí to bylo bezprostředním a přímým následkem dotyčného činění.
(Rozh. ze dne 29. prosince 1924, Zm I 322/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 7. dubna 1924, jímž byly stěžovatelky uznány vinnými zločinem veřejného násilí podle §u 87 tr. zák.
Důvody:

Zmateční stížnosti, uplatňující jedině důvod zmatečnosti podle §u 281 čís. 9 a) tr. ř., nelze přiznati Oprávnění. Pokud se vývody snaží dolíčiti beztrestnost činů, stěžovatelkám za vinu kladených, vycházejíce z názoru, že skutková podstata zločinu podle §u 87 tr. zák. vyžaduje jednak, by nebezpečí újmy, v §u 85 písm. b) tr. zák. naznačené, vzešlo přímo z pachatelova jednání (přímá příčinná souvislost), tak že nebezpečím může podle zákona býti jedině utváření se poměrů, z nichž plyne obava dotčené újmy bez zasahování třetích osob činností, vyplývající z konkrétní zločinné vůle a úmyslu těchto třetích osob, jednak aby pachatel musel nejen věděti, že může vzniknouti dotyčné nebezpečí, nýbrž též сhtítije přivoditi, stačí na vyvrácenou odkázati netoliko na důvody rozhodnutí bývalého nejvyššího soudu vídeňského, stížností samou citovaných, nýbrž i na stálou judikaturu tohoto Nejvyššího soudu, došedší výrazu v rozhodnutích, uveřejněných ve Sb. n. s. č. 491, 642, 854 а 939, od níž odchýliti se nemá zrušovací soud ani v tomto případě příčiny. Nalézací soud, spatřuje skutkovou podstatu zločinu §u 87 tr. zák. stěžovatelkám za vinu daného v tom, že obžalované svým jednáním a svými výroky, ze zlomyslnosti se stavšími, ač si způsobilosti jich, přivoditi nebezpečí §u 85 c) tr. zák., byly vědomy, stupňovaly nepřátelskou náladu rozlíceného davu proti Dru Františku S-ovi tak hrozivě, že Dr. S. čekal za daného stavu věci každou chvíli ránu nožem, právem postavil se na stanovisko, že ke skutkové podstatě stačí úmyslné činění pachatelovo s vědomím, že činění to je způsobilé přivoditi některé z nebezpečí §u 85 b) tr. zák., při čemž se nevyhledává, by nebezpečí tö bylo přímým, bezprostředným následkem toho činění. Bezpodstatnou jest také další výtka, že nebezpečí, které soud přičítá výkřikům obviněných, bylo tu objektivně již od samého počátku objevení se osoby Dra S-a, takže prý nelze tvrditi, že obviněné způsobily nebezpečí, zmíněné v §u 85 písm. b) tr. zák., zvláště když prý je zjištěno, že celý zástup po spatření Dra S-a hnal se za ním, že se ze zástupu volalo »zrádce« a »zabte ho«, tedy naprosto podobné výkřiky, jaké za vinu kladeny stěžovatelkám. Stížnost přehlíží, že rozsudek výslovně zjišťuje, že jednání obou obžalovaných a jich výkřiky měly za následek, že nepřátelská nálada proti Dru S-ovi byla značně stupňována. Již toto zvýšení nebezpečí stačí však se stanoviska §u 87 tr. zák., jak vychází z obdobného ustanovení §u 335 tr. zák. Pokud zmateční stížnost konečně vytýká, že nalézací soud nepřihlédl u Františky L-ové k tomu, že se obmezila na pouhý výkřik: »My tě z Prahy vyprovodíme, že se sem neopovážíš vrátit,« dále vůbec s davem nešla a účast na jiných činech a výkřicích nejevila, a že nelze proto ani subjektivně odůvodniti, že Františka L-ová měla vědomí, že vznikne zákonem vytčené nebezpečí z jejího počínání, sluší poukázati k tomu, že i to, co nalézací soud zjišťuje o jednání této obžalované, zakládá podle toho, co uvedeno, po objektivní stránce skutkovou podstatu zločinu podle §u 87 tr. zák. Že pak i obžalovaná Františka L-ová měla vědomí, že její jednání je způsobilé, přivoditi nebezpečí zákonem předpokládané, nalézací soud, jak již uvedeno, výslovně zjišťuje a případně odůvodňuje.

Citace:

č. 1840. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 781-782.