Čís. 1507.

Předřazování (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.).
Prodej pečiva, vyrobeného z mouky podloudně nabyté, spadá pod skutkovou podstatu pletich bez rozdílu, byl-li kupitelem obchodník nebo spotřebitel.
Strouhaná houska jest předmětem potřeby.
Odvolání nelze provésti poukazem k provedení odvolání v jiné trestní věci téhož obžalovaného, byť byla rozhodnuta týmž soudem (§ 294 tr. ř.).
(Rozh. ze dne 20. února 1924, Kr I 178/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku lichevního soudu při zemském trestním soudě v Praze ze dne 30. listopadu 1922, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle §u 11 čís. 4 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., a usnesl se v zasedání neveřejném, že se l odvolání obžalovaného z téhož rozsudku, pokud jím byl zamítnut jeho návrh na podmíněné odsouzení, nepřihlíží.
Důvody:
Zmateční stížností dovolávaný důvod zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. není dán. Nalézací soud postavil se správně na stanovisko, zrušovacím soudem v přečetných rozhodnutích zaujaté, že mouka jakožto mlýnský výrobek byla ve směrodatné době, v roce 1920, vyřáděná z předmětu volného obchodování a podrobena hospodářství státnímu, vázanému. Tím byly předepsány všeobecně závazné cesty pro převod mlýnských výrobků z výroby do spotřeby. Veškeré obchodování předměty vázaného hospodářství mimo způsob úředně předepsaný dálo se neoprávněně, pokoutně a bylo již tím pletichou ve smyslu §u 11 zákona o lichvě, jakmile bylo způsobilo ceny předmětu potřeby stupňovati. Takovéto pokoutní obchodování padá k tíži obžalovanému, jenž opatřoval si mouku pod rukou, by ji se ziskem ve stavu zpracovaném dále prodával. Nehledě k tomu, že obžalovaný přestoupil takto všeobecný zákaz, jednal dle zjištění rozsudku i proti zvláštnímu zákazu, čelícímu proti výrobě a prodeji bílého pečiva. Činnost obžalovaného byla proto zjevně pletichářskou a nemůže býti také nejmenší pochybnosti o její zdražovací způsobilosti. Jestiť zjištěno, že obžalovaný platil za mouku ceny, převyšující daleko platné tehdy ceny maximální a že prodával výrobky z ní vytvořené se ziskem. Zákonem předpokládaná způsobilost nevyžaduje, by případná cena dotyčného druhu předmětu byla vůbec stupňována; stačí stupňování ceny onoho množství zboží, s nímž bylo protizákonně obchodováno. Na správnost stanoviska v tomto případě zaujatého nemá vlivu stížností tvržená okolnost, že manželé S-ovi, kteří snad prodávali strouhanou housku dráže, než obžalovaný, byli osvobozeni. V rámci tohoto řízení zrušovacího záleží jen na tom, zda činnost obžalovaného vykazuje všecky znaky přečinu pletich, což nalézací soud správně dovodil. Správností náhledu soudu není s to otřásti ani námitka, že obžalovaný hokynáři S-ovi vystavil veřejný účet o nákupu strouhaných housek, poněvadž pojem pletich nepředpokládá činnost tajnou, skrytou a neveřejnou, štítící se světla. Podjoudnost a pokoutnost jednání obžalovaného dána jest již tím, že obcházel předpisy, upravující přechod předmětu potřeby do spotřeby. Obžalovaného by dále nemohlo ospravedlniti, i kdyby správným bylo jeho, zjištěním rozsudku odporující tvrzení, že nevěděl, že S. jest obchodníkem. Neboť prodej pečiva, vyrobeného z mouky podloudně nabyté, o sobě příčil se zákazu §u 11 čís. 4 zákona o lichvě bez ohledu na to, byl-li kupitelem obchodník či obyčejný spotřebitel, poněvadž obchodování to bylo za každých okolností protizákonné. Že by strouhaná houska nebyla předmětem potřeby, nelze vůči znění §u 1 zákona o lichvě vážně tvrditi, zvláště když ustanovení to nemluví o předmětech potřeby denní, nýbrž o předmětech potřeby vůbec. V objektivním směru je proto skutková povaha přečinu pletich dána. Po subjektivní stránce vyžaduje se jen vědomí pachatele o způsobilosti jeho jednání, ceny předmětu potřeby stupňovati. Toto vědomí obžalovaného rozsudek výslovně zjišťuje a po zákonu (§ 270 čís. 5 tr. ř.) odůvodňuje. Výrok, odsuzující obžalovaného odpovídá proto stavu věci a zákonu i bylo zmateční stížnost obžalovaného zavrhnouti jako bezdůvodnou.
Obžalovaný ohlásil odvolání z výroku o nepodmíněném odsouzení a při provedení tohoto odvolání poukázal na vývody, obsažené v jeho odvolání, podané do nálezu lichevního soudu při zemském trestním soudě v Praze ze dne 30. listopadu 1922, který byl vynesen po napadeném rozsudku (30./XI. 1922, 9 3/4—10 3/4 hod. dop.) — napadený rozsudek vynesen o 9 3/4 hod. dop. — a kterým byl zamítnut návrh obžalovaného na podmíněný odklad výkonu trestu, uloženého mu rozsudkem lichevního soudu při zemském trestním soudě v Praze ze dne 22. října 1920. K odvolání obžalovaného nelze přihlédnouti. Podle §u 294 tr. ř. nový doslov, jest povinností obžalovaného, který ohlásil odvolání, by buď ihned při jeho ohlášení neb později v zákonné lhůtě uvedl okolnosti, které odvolání odůvodňují, a toto ohlášené odvolání s důvody odvolání neb zvláště provedené odvolání jest pak doručiti státnímu zástupci k odpovědi. Obžalovaný nevyhověl tomuto předpisu, neboť ve svém provedeném odvolání z rozsudku, který jest předmětem nynějšího jednání, nepředložil odvolacího spisu, ve kterém byly důvody jeho odvolání obsaženy, a nebylo povinností nalézacího soudu, jenž jest náhodně totožný v obou případech, by opatřoval spis odvolací, který byl obžalovaným podán proti svrchu zmíněnému nálezu a který měl obžalovaný sám připojiti. Nehledíc k tomuto formálnímu poklesku, stal se podle §u 265 tr. ř. jenom rozsudek lichevního soudu při zemském trestním soudě v Praze ze dne 22. října 1920, součástkou nyní napadeného rozsudku, nikoli však nález ze dne 30. listopadu 1922, jímž byl zamítnut návrh obžalovaného na podmíněný odklad výkonu trestu a který byl dokonce vynesen teprve po rozsudku ze dne 30. listopadu 1922. Není zde souvislosti, která by obžalovaného opravňovala k provedení nynějšího odvolání ve formě poukazu na odvolání z nálezu ze dne 30. listopadu 1922. Nebylo proto k důvodům odvolání obžalovaného z nálezu lichevního soudu při zemském trestním soudě v Praze ze dne 30. listopadu 1922, přihlíženo a z tohoto důvodu nemohlo býti přihlíženo ani k nynějšímu odvolání obžalovaného, jež samo neuvádí nějakých okolností, jež by odvolání odůvodňovaly.

Citace:

č. 1507. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 141-143.